Příběh žabáka Valery – Nezávislá dětská literární cena Glagolitsa

Zdálo se, že je to obyčejný východ slunce. Ale byl to obyčejný východ slunce jen pro všechny, ne pro žabáka Valeru. Nečekaně se probudil jako úplně jiná žába. Vstal z postele a snažil se vzpomenout si, co se včera stalo a proč pocítil tento neuvěřitelný vnitřní vhled. Ano… den byl docela obyčejný. Rychlá snídaně, cesta do práce, která spočívala v plnění sklenic roztokem na konzervaci much, žabák Valera byl vedoucím tohoto oddělení. Po práci se vrátil domů, kde nic netušíc zapnul televizi. Ale stisknutím špatného tlačítka na dálkovém ovladači se dostal na jiný program, který pro něj nebyl určen. Slyšel: „Žáby se obvykle páří na jaře nebo začátkem léta. Je to proto, že vyšší teploty a delší dny způsobují u žab hormonální změny, které stimulují rozmnožování.“ Místo aby se uvolnil a jen zíral na televizi, žabák Valera se v naprostém šoku a strachu snažil přemýšlet: „Jak to vědí, kdo jsou ti tvorové, kteří vědí všechno skrze prostor a čas?“ Program pokračoval: „Obyčejné žáby se v průměru dožívají tří až čtyř let, a možná i méně, protože jsou vystaveny mnoha nebezpečím, jako například. “ Žába Valera už nemohla déle poslouchat, seděla, dívala se z okna a snažila se pochopit ubohost své situace. Nejdřív seděl na gauči v domě, který byl koupen s hypotékou na deset let. Valera pravidelně každý měsíc splácel půjčku listím. Ale kdy už Valera půjde do posilovny? A za kolik měsíců se z ní vyklube svalnatý muž? Valera začal vyjmenovávat své plány, cíle a brzy usnul. Ano, přesně tak, Valera už na téhle gauči nemohl sedět, tlačily na něj zdi. „Musím to zjistit. “ – tloukla mu v hlavě myšlenka. Včerejší Valera by ve včerejších šatech nikdy nešel, ale teď na oblečení vůbec nemyslel a skočil na dopravní prostředek – list – a co nejrychleji se řítil podél řeky.

„Musím to zjistit. “ – ta myšlenka mě hnala mnohem lépe než bič. Valera plaval k domu svého psychologa, který nic netušil a klidně pil kávu, když do pokoje vtrhl Valera.

– Kdy jsem se narodil/a? Jak dlouho už žiji na této smrtelné zemi?

– Dobré ráno i vám. Vypadá to, že naléhavě potřebujete odpověď. Není to těžké. Jen chvilku. vaše složka. Ano. Narodil jste se. Ach, promiňte, je tu skvrna. Ano, není jasné, kdy jste se narodil.

– Takže mi možná zbývá už jen pár dní života?

– Cože? Máš špatné ráno?

– Ne, můj život je selhání. K čemu to sakra je?

– Buďte opatrní, víte, že takové otázky jsou zakázané.

– Nemá to smysl, absolutně nemá smysl. Co budeš dělat?

– Zatím nic, protože jsem vyrovnaná, normální žába.

– V psychologii neexistuje pojem normální nebo abnormální

– To je v pořádku, neboj se. Ještě tě budu moct nějak charakterizovat. Jdi pryč a vzpomeň si na meditace klidu.

– Víš, že existují tvorové, kteří nás sledují, vidí a chápou všechno. Jsou velmi blízko! Víš to?

– Ne, žádnou neznám a nedoporučuji ti to. Znalosti často všechno komplikují, takže – meditace a podobně. Hodně štěstí!

Dveře se s bouchnutím zavřely. Valera právě mluvil jako nějaký vzpurný spiklenec. Celkově se mu to moc nelíbilo a měl pochybnosti o svém vztahu s panem Lentrem, svým psychologem (ten se teď snažil být nenápadný a sledoval přes závěs, aby Valera odešel z jeho domu). Valera šel dál a rezignovaně si uvědomoval, že život už nemůže být stejný. Nevěděl, kolik času mu zbývá, život mohl skončit každou chvíli. A tak už nemohl klidně vařit kávu, povídat si se sousedem o sportu a slibovat, že od pondělí si určitě začne hlídat jídelníček a chodit do posilovny. Pondělí pro Valeru prostě nemusí přijít. Tato myšlenka ho nemohla opustit, a tak běžel do fitness centra a ušel několik kilometrů po cyklostezce. Už v bazénu s lekníny si pomyslel: „Proč nás tento svět potřebuje? Kdo jsem pro ty vševědoucí bytosti?“

Pozdě večer už byl žabák Valera pohlcen filozofickým záchvatem. Seděl na verandě příjemné restaurace a hlasitě se blábolil o nesmyslnosti samotného vesmíru. Žába sedící u nedalekého stolu se k němu otočila:

– Jak dávno se ti to stalo?

– Včera večer, i když se mi teď zdá, že uplynulo několik tisíc let.

– Zapomeňte. Na křižovatce Savské a Dubrovské je nádherné místo, je tam budka na vymazání paměti.

– Ale nechci na všechno zapomenout.

– Doufám, že na světě je jen málo žab, které chtějí na všechno zapomenout. Tato budka vymaže vzpomínku na posledních 24 hodin.

Valera dokonce zapomněl poděkovat žábě sedící vedle něj a běžel tak rychle, jak jen mohl, aby napravil fakt svého vědomí.