Smích je čas

Povídali jsme si v jídelně, řekla mi, že opravdu neví, jestli je něčí smích obrazem a možností charakteru. „Podívej se a uvidíš,“ odpověděl jsem. Přeháníš. Možná, asi. Začali jsme diskusi na toto téma, jestli je smích daný, nebo ne, jestli záleží na osobnosti člověka, nebo ne, a jestli (osobnost) může ovlivňovat a určovat způsob smíchu, někdo se směje hlasitě, někdo se stydí smát svobodně, někdo se směje tiše, někdo uměle, někdo si při smíchu zakrývá ústa, někdo se usmívá, někdo se směje jako osli, někdo se směje celým obličejem, někdo jen ústy, zatímco má oči nehybné, někdo se směje cynicky, někdo se směje vtipům o jiných lidech, někdo se směje v praxi, když něco říká partner nebo šéf, někdo má fantastický úsměv na focení, někdo se směje nejsladší naposledy, někdo se směje nakažlivě, někdo nekontrolovatelně, a jsou lidé, kterým by se nikdy neměli, a co to o nich vypovídá?

„Neexistují lidé, kteří by se nikdy neusmívali.“

„No… ano. Pravděpodobně se v určitém okamžiku smáli, ale já to neviděl.“

„Říkal jsi, že se dívám. Tak se podívejme, tady jsme mezi lidmi v klubu.“

Nedaleko od našeho stolu vidíme usměvavou partnerku nebo šéfa, mladou herečku nebo partnerku a úspěšného režiséra. Snaží se upřímně usmívat, občas se jí to podaří, ale celkový dojem je, že situace je napjatá. On je smrtelně vážný, neustále mluví a z její reakce je těžké poznat, jestli si s ní užívá legraci, nebo ji rozesmívá. Zdá se být nervózní a on má situaci pod kontrolou. U jiného stolu sedí dvě mladé dívky. Procházejí si sociální sítě na telefonu a posílají si textové zprávy. V jednu chvíli se nadchnou a něčemu se zasmějí a pak klidně pokračují v zveřejňování příspěvků na Instagramu. Dohodli jsme se, že v klubech neuvidíme všechny aspekty úsměvů mladých lidí (a někdy i starších), ale jen upravené úsměvy na sociálních sítích. U baru sedí starší muž, kterému se líbí mladé dívky a neváhá je oslovit. Neusmívá se, pravděpodobně si myslí, že by mu úsměv vzal mužnost nebo autoritu, a dívky se také neusmívají, některé z nich nemohou, protože mají ústa příliš plná kyseliny hyaluronové. Deprimující. Ale v zadní části klubu bylo slyšet veselé prominentky, takže to nebylo úplně pochmurné.

Zaplatili jsme účet a šli domů, stále probíraje téma smíchu, jak, proč a komu se smějeme.

„Dřív jsem se uměla usmívat celým tělem, teď už ne, jen ve vzácných situacích. Většinou se směju sama sobě, nejdřív, když jsem svázala Noru před obchodem, šla domů a omluvila se kamarádce, zatímco mi sousedova kadeřnice pořád volala a ptala se, jestli to není můj pes svázaný před obchodem.“

„Jak dlouho byla Nora svázaná před obchodem?“

„Víc než půl hodiny.“ Nora to bohužel nepochopila, počkala a já přišla, ale od té doby se na mě kamarádka dívala jinýma očima.

Vyprávěla mi, jaké to je pro smrtelníky čekat na víza na kyperské ambasádě, zatímco ruské ženy chodí s koktejly pod slunečníky a dostávají víza bez čekání ve frontě. Dotkli jsme se i světových vůdců a nevyhnutelné Aleksandry Vučić, královny dramatu a komedie.

„Je mi líto, že Nebojsu Stefanoviće už neuvidíme, byl směšný.“

„Nevím, kdo je Stefanović a proč je důležitý.“

„Na tom nezáleží a na tom nezáleží, dlouho jsi žil mimo zemi, proto to nechápeš.“

Šli jsme po ulici a zaslechli jsme mladíka, jak mluví o tom, jak je pro ně důležité, aby se dívka hezky oblékala, a že nikdy nebudou chodit s dívkou, která se nestará o svůj vzhled. „Nemusí být draho oblečená, ale měla by být upravená.“ Mladíci byli „opravení“, nohy měli v nejnovějších teniskách bez jediného škrábance. Pro nás, pupínky pubertální teenagery, by to bylo vtipné, jak začínají tím, že záleží na nich, jestli některé dívky souhlasí s tím, že půjdou ven, a že se ptají jen ony. Možná se diví, působí sebevědomě. Trochu mi bylo líto těch dívek, od kterých se očekává jednotná upravenost: upravené vlasy, kompletní make-up, umělé nehty a módní obočí.

„Až příště půjdeme ven, zkusme to udělat pořádně.“

„Dobře, příště se budu víc snažit.“

Řekla jsem jí, že je to člověk, se kterým se nejvíc směju a který se směje celým srdcem, kromě mého nejoblíbenějšího člověka, královna smíchu a úsměvů. No tak, přeháníš, já nepřeháním, ty vidíš vtipné situace a umíš je vyprávět ve stylu stand-up komika. Dobře, děkuji, pokud si to myslíš. Chodily jsme spolu na workshopy smíchu, u mě to nefungovalo, nemohla jsem se dočkat, až odejdu, a ty taky. Maminka mi řekla, že to musíme zkusit znovu, obě jsme byly v těžké situaci a nezvládaly jsme to. Maminka má vždycky pravdu. V rodině jsme měly úmrtí a byly jsme svědky smíchu na pohřbech. „Pokud. Někteří lidé takto reagují na stres nebo krizi, není na tom nic špatného.“

A pak nakažlivý smích. V hromadné dopravě jsme zaslechli rozhovor mezi dívkou a mladíkem.

„Mám si koupit tyhle tenisky?“ ptá se.

„Nepotřebuješ nové tenisky,“ odpověděla.

„Proč?“ ptá se nejistě.

„Protože je nepotřebuješ,“ říká jasně.

Ztichl. Vystoupili na další zastávce. Stoprocentně si nekoupil tenisky.

Podívaly jsme se na sebe. „To je ono, sestro!“