I. S. Turgeněv. Lovecké skicy. Text díla. Birjuk

Večer jsem se vracel domů z lovu sám v závodním drošku. K domu to bylo ještě asi osm mil; moje dobrá klusavá klisna běžela čile po prašné cestě, občas si odfrkla a zaškubala ušima; unavený pes, jako by byl přivázaný, se ani o krok nezaostával za zadními koly. Blížila se bouře. Přede mnou se zpoza lesa pomalu zvedal obrovský fialový mrak; nade mnou a ke mně se řítily dlouhé šedé mraky; vrby se hýbaly a úzkostlivě štěbetaly. Dusivé horko náhle vystřídal vlhký chlad; stíny rychle houstly. Udeřil jsem koně otěžemi, sjel do rokle, překročil vyschlý potok, celý porostlý liánami, vylezl na horu a vjel do lesa. Cesta se vinula přede mnou mezi hustými lískovými keři, už ponořenými do tmy; s obtížemi jsem postupoval vpřed. Drožka přeskakovala tvrdé kořeny staletých dubů a lip, které neustále křížily hluboké podélné koleje – stopy kol vozů; můj kůň začal klopýtat. Na obloze se náhle zuřil silný vítr, stromy se začaly chvět, velké kapky deště začaly prudce bušit a plácat do listí, zablesklo se a vypukla bouřka. Déšť se lil v proudech. Jel jsem chůzí a brzy jsem byl nucen zastavit: můj kůň uvízl, nic jsem neviděl. Nějak jsem našel úkryt poblíž širokého keře. Shrbený a s obličejem zakrytým jsem trpělivě čekal na konec bouře, když se mi náhle v záblesku blesku zdálo, že na silnici zahlédnu vysokou postavu. Začal jsem se upřeně dívat tím směrem – ta samá postava jako by vyrostla ze země poblíž mé drožky. – Kdo je to? – zeptal se hlasitý hlas. – A kdo jsi ty? – Jsem místní lesník. Představil jsem se. – Aha, já vím! Jdeš domů? – Domů. Podívejte se, jaká je to bouřka. „Ano, bouřka,“ odpověděl hlas. Bílý záblesk blesku ozářil lesníka od hlavy až k patě; vzápětí následovalo krátké, praskavé zahřmění. Déšť se lil s dvojnásobnou silou. „To brzy nepřejde,“ pokračoval lesník. – Co dělat! „Myslím, že tě vezmu do své chatrče,“ řekl náhle. — Udělej mi laskavost. – Prosím, posaďte se. Přistoupil k hlavě koně, chytil ho za uzdu a strhl ho z místa. Vyrazili jsme. Držel jsem se polštáře drošky, která se houpala „jako loďka na moři“, a volal jsem na psa. Moje ubohá klisna těžce šplouchala nohama v blátě, uklouzla, klopýtla; lesník se před šachtami kymácel doprava a doleva jako přízrak. Jeli jsme docela dlouho; nakonec můj průvodce zastavil. „Tady jsme, pane,“ řekl klidným hlasem. Brána zavrzala a několik štěňat začalo unisono štěkat. Zvedl jsem hlavu a ve světle blesku jsem uprostřed velkého dvora, obehnaného plotem z proutí, uviděl malou chatrč. Z jednoho okna svítilo tlumené světlo. Lesník dovedl koně k verandě a zaklepal na dveře. „Hned teď, hned teď!“ ozval se tenký hlásek, ozval se dupot bosých nohou, zavrzala závora a na prahu se objevila dívka asi dvanáctiletá v košili, přepásané lemem, s lucernou v ruce. „Rozsviťte pánovi,“ řekl jí, „a já vám dám kočár pod stříšku.“ Dívka se na mě podívala a vešla do chatrče. Šel jsem za ní. Lesní chatrč se skládala z jedné místnosti, zakouřené, nízké a prázdné, bez spacích plošin a přepážek. Na zdi visel roztrhaný kožich z ovčí kůže. Na lavici ležela jednohlavňová puška, v rohu hromada hadrů a u kamen stály dva velké hrnce. Pochodeň hořela na stole, smutně se rozhořela a zhasla. Úplně uprostřed chatrče visela kolébka, přivázaná k dlouhé tyči. Dívka zhasla lucernu, posadila se na malou lavičku a pravou rukou začala houpat kolébku a levou nastavovat pochodeň. Rozhlédl jsem se kolem – srdce mě bolelo: není to legrace v noci vcházet do selské chatrče. Dítě v kolébce těžce a rychle dýchalo. – Jsi tu jediný? — zeptal jsem se dívky. „Jedna,“ řekla sotva slyšitelně. – Jste dcera lesníka? „Lesnikovová,“ zašeptala. Dveře zavrzaly a lesník překročil práh a sklonil hlavu. Zvedl lucernu ze země, přešel ke stolu a rozsvítil lampu. — Nejsi zvyklý na pochodně, že ne? – řekl a potřásl si kudrlinami. Podíval jsem se na něj. Je vzácné, že jsem viděl takového fajn chlapa. Byl vysoký, širokoramenný a dobře stavěný. Jeho mohutné svaly vyčnívaly zpod mokré, nadměrně velké košile. Černý kudrnatý vous mu pokrýval polovinu přísné a mužné tváře; zpod širokého, srostlého obočí směle vykukovaly malé hnědé oči. Lehce si položil ruce v bok a zastavil se přede mnou. Poděkoval jsem mu a zeptal se na jeho jméno. „Jmenuji se Foma,“ odpověděl, „a moje přezdívka je Birjuk.“ – Aha, vy jste Birjuk? Díval jsem se na něj s dvojnásobnou zvědavostí. Od mého Jermolaje i od jiných jsem často slýchával historky o lesníkovi Birjukovi, kterého se všichni místní báli jako ohně. Podle nich na světě nikdy nebyl takový mistr svého řemesla: „Nedovolí ti ukrást svazek klestí; ať je kolik hodin, i o půlnoci, přijde ti jako sníh na hlavu a ani nepomysli na odpor – je silný, říkají, a obratný jako démon.“ A nic ho nemůže chytit: ani víno, ani peníze; na žádnou návnadu se nechytí. Dobří lidé ho už několikrát chtěli zabít, ale ne, nevyšlo to.“ Takhle mluvili sousední muži o Biryukovi. „Takže ty jsi Birjuk,“ zopakoval jsem, „slyšel jsem o tobě, bratře.“ Říká se, že nikomu nedáš pokoj. „Dělám si svou práci,“ odpověděl zachmuřeně, „nemůžu přece jíst pánův chléb zadarmo.“ Vytáhl z opasku sekeru, posadil se na podlahu a začal sekat třísku. — Nemáš milenku? — zeptal jsem se ho. „Ne,“ odpověděl a prudce švihl sekerou. — Zemřela, víš? – Ne. Ano. „Zemřela,“ dodal a odvrátil se. Ztichla jsem; on vzhlédl a podíval se na mě. „Utekla s kolemjdoucím obchodníkem,“ řekl s krutým úsměvem. Dívka se podívala dolů; dítě se probudilo a křičelo; dívka šla ke kolébce. „Tady máš, dej mu to,“ řekl Birjuk a vtiskl jí do ruky špinavý kornout. „A tak ho opustila,“ pokračoval tiše a ukázal na dítě. Došel ke dveřím, zastavil se a otočil. „Vy, pane,“ začal, „nechcete jíst náš chléb, ale já nemám nic jiného než chléb.“ – Nemám hlad. – No, jak si přeješ. Dal bych ti samovar, ale nemám čaj. Půjdu se podívat, jak se má tvůj kůň. Vyšel ven a práskl dveřmi. Rozhlédl jsem se kolem sebe ještě jednou. Chatrč se mi zdála ještě smutnější než předtím. Hořký zápach vychladlého kouře mi znepříjemňoval dýchání. Dívka se nehnula z místa a nezvedla zrak; občas odstrčila kolébku, nesměle si přetáhla košili, která jí padala přes rameno; její bosé nohy visely bez hnutí. – Jak se jmenuješ? Zeptal jsem se. „Ulitoy,“ řekla a ještě více svěsila svůj smutný obličej. Lesník vešel a posadil se na lavičku. „Bouře pomine,“ poznamenal po krátkém tichu, „na rozkaz vás vyprovodím z lesa.“ Vstal jsem. Birjuk vzal zbraň a prozkoumal polici. – Proč? Zeptal jsem se. — A v lese se chovají špatně. Na vrcholu Mare. „Kácejí strom,“ dodal v reakci na můj tázavý pohled. — Jako bys to slyšel odsud? — Je to slyšet až ze dvora. Šli jsme spolu ven. Déšť ustal. V dálce se stále tlačily těžké masy mraků a občas se mihly dlouhé blesky; ale nad našimi hlavami se už tu a tam prodírala tmavě modrá obloha a skrz řídké, rychle letící mraky se třpytily hvězdy. Z temnoty se začaly vynořovat obrysy stromů, postříkané deštěm a rozvířené větrem. Začali jsme naslouchat. Lesník si sundal klobouk a podíval se dolů. „V. „Tady,“ řekl náhle a natáhl ruku, „podívej se, jakou noc jsem si vybral.“ Neslyšel jsem nic než šustění listí. Birjuk vyvedl koně zpod přístřešku. „A takhle bych to mohl,“ dodal nahlas, „minout.“ — „Půjdu s tebou.“ „Chceš to?“ „Dobře,“ odpověděl a couvl s koněm, „chytíme ho naší silou a pak tě tam odvezu.“ „Pojďme.“ Šli jsme: Birjuk vpředu, já za ním. Bůhví, jak našel cestu, ale zastavoval se jen občas, a to jen proto, aby poslouchal zvuk sekery. „Vidíš,“ zamumlal skrz zuby, „slyšíš?“ „Slyšíš?“ – „Kde?“ pokrčil rameny Birjuk. Sestoupili jsme do rokle, vítr na okamžik utichl – odměřené údery mi jasně doléhaly k uším. Birjuk se na mě podíval a zavrtěl hlavou. Šli jsme dál skrz mokré kapradiny a kopřivy. Ozval se tupý a dlouhý hukot. – Srazil mě k zemi. — zamumlal Birjuk. Mezitím se obloha dále vyjasňovala; les se trochu rozjasnil. Konečně jsme se dostali z rokle. „Počkejte tady,“ zašeptal mi lesník, sehnul se, zvedl pušku a zmizel mezi keři. Začal jsem s napětím poslouchat. Skrz neustálý hluk větru se mi zdálo, že slyším slabé zvuky poblíž: sekera opatrně poklepávala na větve, vrzala kola, kůň funěl. „Kde? „Stůj!“ zaburácel náhle Birjukův železný hlas. Další hlas žalostně vykřikl jako zajíc. Začal boj. „Lžeš, lžeš,“ opakoval Birjuk zadýchaně, „neunikneš.“ „Vyběhl jsem směrem, odkud odcházel hluk, a klopýtl jsem na každém kroku až k místu bitvy. U pokáceného stromu, na zemi, pobíhal lesník; držel pod sebou zloděje a ovíjel mu paže šerpou za zády. Šel jsem. Birjuk vstal a postavil ho na nohy. Viděl jsem muže, mokrého, v hadrech, s dlouhým, rozcuchaným vousem. Přímo tam, podél cesty pro povoz, stál mizerný malý kůň, napůl přikrytý hranatou rohoží. Lesník neřekl ani slovo; rolník také mlčel a jen kroutil hlavou. „Nech ho jít,“ zašeptal jsem Birjukovi do ucha, „já za ten strom zaplatím.“ Birjuk tiše vzal koně levou rukou za kohoutek: pravou držel zloděje za opasek. „Tak se otoč, vráno!“ řekl přísně. „Vezmi sekerku támhle,“ zamumlal muž, „Proč ji nechat nazmar!“ řekl lesník a zvedl sekerku. Vyrazili jsme. Šel jsem za ním. Déšť začal znovu mrholit a brzy se lil v proudech. S obtížemi jsme se dostali k chatě. Birjuk hodil zajatého koně doprostřed dvora, zavedl muže do místnosti, povolil mu uzel na opasku a posadil ho do rohu. Dívka, která usnula u kamen, vyskočila a s tichým strachem se na nás začala dívat. Sedl jsem si na lavičku. „To je ale bouřka,“ poznamenal lesník, „budeme muset počkat.“ Chtěl/a by sis lehnout? – Dík. „Pro Vaši Milost bych ho zavřel do skříně,“ pokračoval a ukázal na rolníka, „ale podívejte, tam je závora.“ „Nechte ho tady, nesahejte na něj,“ přerušil jsem Birjuka. Muž se na mě podíval zpod obočí. V duchu jsem si slíbil, že toho chudáka osvobodím za každou cenu. Seděl bez hnutí na lavičce. Ve světle lucerny jsem viděl jeho vychrtlý, vrásčitý obličej, jeho povislé žluté obočí, jeho neklidné oči, jeho hubené končetiny. Dívka si lehla na podlahu přímo k jeho nohám a znovu usnula. Birjuk seděl u stolu a opřel si hlavu o ruce. V rohu zakřičela kobylka. Déšť bubnoval do střechy a stékal po oknech; všichni jsme mlčeli. „Foma Kuzmiči,“ promluvil muž náhle tlumeným a přerývaným hlasem, „á, Foma Kuzmiči.“ – Co chceš? – Pusť to. Birjuk neodpověděl. – Pusť to. z hladu. pustit. „Znám vás,“ odpověděl lesník zachmuřeně, „celá vaše vesnice je taková – zloděj za zlodějem.“ „Pusťte to,“ opakoval muž, „pane úředníku.“ zničené, tak to je. pustit! — Zničený. Není důvod, aby někdo krást. – Pusť mě, Fomo Kuzmiči. neničte. Víš, ten tvůj ti bude fakt lézt na nervy. Birjuk se odvrátil. Muž sebou cukal, jako by ho třásla horečka. Zavrtěl hlavou a nerovnoměrně dýchal. „Pusťte to,“ opakoval s pochmurným zoufalstvím, „pusťte to, proboha, pusťte to!“ Zaplatím, přísahám Bohu. Přísahám, umírám hlady. děti piští, víš? Paráda, tak to je. – Ale stejně bys neměl krást. „Ten malý koník,“ pokračoval muž, „ten malý koník, tedy alespoň ona.“ je tam jen jedno břicho. pustit! — Říkají, že to není možné. Jsem také člověk v otroctví: budou to po mně požadovat. Taky není třeba tě rozmazlovat. – Pusť to! Potřeba, Fomo Kuzmiči, potřeba, jaká je. pustit! – Znám tě! – Pusť to! – Hej, k čemu s tebou vůbec mluvím? Sedni klidně, nebo jinak, víš? Nevidíš, mistře? Chudák se podíval dolů. Birjuk zívl a položil hlavu na stůl. Déšť nepřestával. Čekal jsem, co se bude dít. Muž se náhle narovnal. Jeho oči se rozzářily a v tváři se mu objevila barva. „No, tady, jez, tady, zadus se tím, tady,“ začal, přimhouřil oči a sklopil koutky rtů, „tady, ty zatracený vrahu: pij křesťanskou krev, pij.“ „Lesník se otočil. – Říkám ti, ty, asijský krvesajec, ty! — Jsi opilý, nebo ses rozhodl nadávat? — promluvil lesník s úžasem. — Zbláznil ses, nebo co? – Opilý. Nebylo to s tvými penězi, ty zatracený vražede, ty bestie, ty bestie, ty bestie! – Ach ty. Ano, miluji tě. – A co já? Je to všechno stejné – zahynu; kam půjdu bez koně? Sraz to – na jednom konci; ať už hlady nebo takto – je to jedno a to samé. Ať všechno zmizí: žena, děti, ať všechno zahyne. Jen počkejte, my se k vám dostaneme! Birjuk vstal. „Bit, bi,“ pokračoval muž prudkým hlasem, „bit, brát, brát, brát, brát.“ (Dívka rychle vyskočila ze země a zírala na něj.) Praštila! hit! – Zmlkni! — zahřměl lesník a udělal dva kroky. „Dost, dost, Fomko,“ křičel jsem, „nech ho.“ Bůh mu žehnej. „Nebudu mlčet,“ pokračoval nešťastník. — Je to všechno stejné – zemřu. Jsi vrah, bestie, pro tebe není smrti. Počkej, dlouho vládnout nebudeš! sevřou ti hrdlo, počkej! Birjuk ho chytil za rameno. Spěchal jsem muži na pomoc. – Nesahejte, pane! — křičel na mě lesník. Jeho hrozby bych se nebál a už jsem mu byl natáhl ruku, ale k mému naprostému úžasu jediným otočením strhl sedlákovi šerpu z loktů, chytil ho za límec, stáhl mu čepici přes oči, otevřel dveře a vystrčil ho ven. — Vypadni odsud s tím svým koněm! – křičel za ním, – ale podívej, příště už přijdu. Vrátil se do chatrče a začal se přehrabovat v rohu. „No, Birjuku,“ řekl jsem konečně, „překvapil jsi mě: vidím, že jsi fajn chlapík.“ „No tak, pane,“ přerušil mě s podrážděním, „jen mi to neříkejte.“ „No, raději bych tě viděl venku,“ dodal, „asi nebudeš moct přečkat, až přejde déšť.“ Na dvoře se začala ozývat rachocení kol selského vozu. – Podívej, vleče se! – zamumlal, – ano, jsem to já.

* V Orjolské provincii se osamělý a zachmuřený člověk nazývá biryuk.

„Verchom“ je název rokle v Orjolské gubernii.