Jak reagovat na urážky: 6 způsobů

Ahoj! Jak správně reagovat na urážky od příbuzných? Milovaný člověk vám říká obscénní jména. Pokud to okamžitě spolknete a budete se chovat, jako by se nic nestalo, je to častější a horší. (vyzkoušeno osobní zkušeností). A pokud se demonstrativně urazíte, je to také hřích. Jak by měl křesťan reagovat?

Související dotazy

• Přestat nebo ne?
• Jak by měl křesťan reagovat na hrubost?
• Je možné dělat komentáře cizím dětem, pokud nadávají a jsou hrubé?
• Je nadávka hřích?

7 odpovědi

Viktorie, zvažovala jste nejen dvě destruktivní reakce, ale také tu správnou: řekněte klidným a pevným hlasem, že je pro vás nepříjemné a bolestivé poslouchat urážky, zvláště vulgární výrazy.

Je lepší to udělat ne hned po nadávce, ale až se člověk uklidní. Pokud se znovu porouchá, okamžitě mu svou žádost důrazně připomeňte.

Co se týče reakce jako takové, je potřeba ji rozdělit na 2 vrstvy – vnitřní a vnější.

Je nutné nenechat urážky vstoupit do své duše uvnitř sebe. Existuje podobenství o daru, který, dokud jej nepřijmete jako dar, patří dárci. Tady je to stejné – pokud neberete urážky osobně (nepřijímáte je jako „dar“), pak vám neubližují.

Ale v komunikaci je nereagování – jak jste viděli z vlastní zkušenosti – zbytečné. Urážky musí přestat. Zastavte se ale klidně a sebevědomě a dejte najevo, že s takovou komunikací nejste spokojeni. A to nebude urážka, bude to regulace vztahů. Například říkáte, že odmítáte komunikovat tímto stylem – a skutečně komunikujete pouze tehdy, když dotyčný odmítá nadávat. V určitých situacích psychologové doporučují položit si otázku – proč mi to říkáš? Nevím, jestli to bude fungovat ve vašem případě.

Ale pokud problém řešíte vážně, musíte pochopit důvod urážek. Může to být v charakteru jiného člověka, pak máte malou šanci jeho chování změnit. A pokud je tak blízko, že není možné se od něj distancovat, budete se muset naučit žít, snášet jeho postoj, aniž byste se rozhořčili.

Ale pokud jsou urážky způsobem manipulace, emocionálního zneužívání nebo jiného rysu chování této osoby, pak existuje šance na změnu a situaci je třeba napravit, pokud je to možné. Vzhledem k tomu, že máte dynamiku – stává se častější a horší, předpokládal bych, že je to přesně váš případ. Stojí za to tomu podrobně porozumět s pomocí ortodoxního psychologa.

Být uražený ve smyslu propadnout vzteku a pomstít se je opravdu nemožné. Ale dát člověku najevo, že je vám jeho chování hluboce nepříjemné a že po tomhle s ním už nechcete mít nic společného, ​​máte plné právo. Kristus nás neučí stát se „rohožkami“ pro naše provinilce, učí nás, abychom se nezlobili marně ( Matt. 5:22). A někdy je dokonce nutné správně ukázat svou nespokojenost, aby člověk, který zjevně „ztratil své břehy“, vnesl nějaký smysl. Pokud se upřímně omluví, musíte mu odpustit (Matouš 18:21-22). Vždyť odpouštět někomu, kdo nás o odpuštění nepožádá, je zbytečné. Odpuštění není vynucené.

Pán nás povolal k míru. Přikazuje nám modlit se za ty, kdo nás urážejí, a žehnat těm, kdo nás proklínají. Jiná věc je, že je velmi obtížné to udělat, zatímco v nás dominuje hřích a lidská pýcha. Doporučuji vám přečíst si sv. Abba Dorotheus, který podrobně vysvětluje, jak se naučit upřímně odpouštět.

Zde je začátek této lekce:

Zkoumejme, bratři, proč se stává, že někdy někdo, vyslechnuv urážlivé slovo, si toho nevšímá a snáší je bez rozpaků, jako by je vůbec neslyšel; někdy, jakmile uslyší, okamžitě se ztrapní. Jaký je důvod tohoto rozdílu? A existuje jeden nebo více důvodů pro tento rozdíl? Zjistil jsem, že to má mnoho příčin, ale existuje jedna, abych tak řekl, že vede ke všem ostatním příčinám. A já vám řeknu, jak se to stane. Za prvé se stává, že po modlitbě nebo dobrém cvičení má někdo takříkajíc dobrou náladu, a proto je vůči bratrovi blahosklonný a není za jeho slova trapný. Stává se i to, že má někdo na někom závislost, a proto snáší vše, co mu způsobí, bez smutku. Stává se také, že někdo pohrdá někým, kdo ho chce urazit, a proto si jeho urážek nevšímá, nepovažuje ho za osobu, a proto mu nic z toho, co říká nebo dělá, nepřičítá.

Ke všemu, co bylo řečeno – jak se vypořádat s nadávkami

Stručně řečeno, nemůžete dávat pokyny pro všechny příležitosti, ale existují některé univerzální biblické zásady, kterými by se měl křesťan řídit.

1. Neoplácej zlo zlým a nevpouštěj hněv do svého srdce.

Často je princip trpělivosti zvráceně interpretován jako naprostá pasivita oběti, která se cítí velmi špatně, ale nedá se nic dělat, „pokořte se“. Kristus nám takový příklad nezanechal: „Ačkoli byl pomlouván, nepomlouval jeden druhého; když trpěl, nevyhrožoval, ale předal to spravedlivému soudci“ (1. Petr 2:23). Spasitel si byl vědom své nevinnosti a důstojnosti, ale nebyl v psychologické pozici oběti slabé vůle. Uvědomil si, že Ho nikdo nemůže urazit a ponížit, a proto neměl vůči zločincům zášť ani hněv, ale vše klidně nechal na Spravedlivém soudci. Všechny jeho odpovědi jsou vysloveny sebevědomě a důstojně. Ve většině případů jsme „zraněni“ my sami, a proto mají lidé možnost nám způsobit značné škody. Kdybychom si představili, že za každé klidně snesené zlé slovo nebo nespravedlnost dostaneme neocenitelnou odměnu, pak bychom měli k tomu, co se děje, úplně jiný postoj.

2. Aniž byste se na pachatele zlobili, pomozte mu uvědomit si jeho hřích.

Tento princip funguje zpravidla pouze pro věřící. Spasitel přikázal: „Pokud se tvůj bratr prohřeší proti tobě, pokárej ho; a bude-li činit pokání, odpusť mu“ (Lukáš 17:3). To se musí dělat ve vztahu ke každému křesťanovi, bez ohledu na příbuzného nebo jen známého. Ale můžeme to udělat pouze tehdy, pokud jsme nejprve vypudili zlo ze svých srdcí a jsme připraveni zlo odhalit. Souhlasíte s tím, že nebude fungovat odsuzovat z pozice oběti třesoucí se hněvem nebo pohlcené záští a „skřípat zuby“. Křesťan je v takových chvílích povolán, aby se nezahrabal do sebe, ale pomohl svému pachateli uvědomit si, že zhřešil a že je to špatné. Pokud to nedokážete sami, informujte o tom ostatní křesťany, které znáte (normální, samozřejmě ne nominální) a nechte je vysvětlit. Ano, může se stát, že člověk nechce nic poslouchat. Ale obnovit komunikaci, jako by se nic nestalo, dokud člověk nepožádá o odpuštění, není ctnost, ale vnitřní selhání a ignorování přikázání bratrské nápravy. To nevede k ničemu dobrému, ani duchovně, ani v lidských vztazích.

Obecně platí, že čím jsme duchovně a psychicky bohatší, tím klidněji a efektivněji budeme moci takové situace prožívat. Když nemáte žádný vztek, jste klidní a sebevědomí, pak vše probíhá mnohem klidněji a necítíte na sobě žádnou újmu. Ale když je člověk ovlivněn vším, je emočně labilní, vzteklý, vnitřně slabý, pak je bezbranný, nic ho nestojí rozdrtit. Evangelium nám nabízí praktická řešení, jak být sebevědomými a silnými lidmi společně s Pánem.