Teplý chléb – Konstantin Paustovskij, číst online

Teplý chléb je povídka Konstantina Paustovského, která je ne bezdůvodně zařazena do seznamu povinné četby na základní škole. Příběh začíná tím, že se v jedné vesnici objeví zraněný jezdecký kůň. Místní mlynář ho ošetřoval, dokud se neuzdravil, a celá vesnice ho krmila. Jednoho dne kůň zaklepal na okno chlapce jménem Filka a ten mu rozzlobeně hodil do závěje chleba. Co se stalo poté, co kůň opustil Filkův dvůr, si přečtěte s dětmi. Učí empatii, milosrdenství a laskavosti nejen k lidem, ale i ke zvířatům.

Doba čtení: 18 min.

Když jezdci projížděli vesnicí Berežky, explodoval na okraji obce německý granát a zranil černého koně do nohy. Velitel nechal zraněného koně ve vesnici a oddíl pokračoval dál, zvedal prach a cinkal kousky – pokračoval dál, kutálel se za háje, za kopce, kde vítr houpal zralé žito.

Mlynář Pankrat si vzal koně k sobě. Mlýn už dlouho nepracoval, ale moučný prach Pankrata navždycky zažral. Ležel jako šedá krusta na jeho prošívané bundě a čepici. Mlynářovy bystré oči se zpod čepice dívaly na všechny. Pankrat byl rychlý v práci, rozzlobený stařec, a chlapci si mysleli, že je to čaroděj.

Pankrat koně vyléčil. Kůň zůstal ve mlýně a trpělivě nosil hlínu, hnůj a kůly – pomáhal Pankratovi opravovat hráz.

Pankrat měl potíže s krmením koně a kůň se začal toulat po dvorech a žebrat. Stál tam, funěl, ťukal čenichem o bránu a hle, přinesli mu natě řepy, starý chléb nebo někdy i sladkou mrkev. Vesničané říkali, že kůň není ničí, respektive veřejný, a všichni považovali za svou povinnost ho nakrmit. Navíc byl kůň zraněný, protože utrpěl od rukou nepřítele.

V Berežkách žil se svou babičkou chlapec jménem Filka, přezdívaný „Nu Tebja“. Filka byl tichý, nedůvěřivý a jeho oblíbený výraz byl: „No tak!“ Pokud mu sousedský chlapec navrhl, aby šel na chůdách nebo hledal zelené náboje, Filka odpověděl rozzlobeným basovým hlasem: „No tak! Hledej si to sám!“ Když ho babička vynadala za nelaskavost, Filka se odvrátil a zamumlal: „No tak! Už mě nebaví!“

Zima byla ten rok teplá. Ve vzduchu se vznášel kouř. Padal sníh a hned tál. Mokré vrány seděly na komínech, aby se osušily, strkaly se, kvákaly na sebe. Voda u mlýnského koryta nezamrzla, ale stála černá, tichá a vířily v ní ledové kry.

Pankrat mezitím opravil mlýn a chystal se mlít obilí; hospodyňky si stěžovaly, že dochází mouka, každá měla dost na dva nebo tři dny a obilí zůstávalo nemleté.

Jednoho z těch teplých, šedivých dnů zaklepal zraněný kůň tlamou na branku Filkovy babičky. Babička nebyla doma a Filka seděl u stolu a žvýkal kus chleba, štědře posypaný solí.

Filka neochotně vstal a vyšel brankou. Kůň přešlápl z nohy na nohu a sáhl po chlebu. „No tak! Ty ďáble!“ zakřičel Filka a udeřil koně hřbetem ruky do tlamy. Kůň ucukl, zavrtěl hlavou a Filka hodil chléb daleko do sypkého sněhu a zakřičel:

– Nemůžete se nás nabažit, vy milovníci Krista! Tady máte chleba! Jděte ho vyhrabat zpod sněhu svým čenichem! Jděte ho vyhrabat!

A po tomto zlomyslném výkřiku se v Berežkách staly ty úžasné věci, o kterých lidé dodnes mluví a kroutí hlavou, protože sami nevědí, jestli se to stalo, nebo se nic takového nestalo.

Koni se z oka skutálela slza. Kůň žalostně, protáhle zařehtal, zamával ocasem a vzápětí v holých stromech, v plotech a kamnech zavyl a zapískal pronikavý vítr, nafoukl sníh a Filkovi na hrdlo zasypal prach. Filka se hnal zpět do domu, ale verandu nenašel – už všude kolem sněžilo a šlehalo mu do očí. Ve větru létala zmrzlá sláma ze střech, ptačí budky se rozbíjely, utržené okenice bouchaly. A výš a výš se vznášely sloupy sněhového prachu z okolních polí, řítily se k vesnici, šustily, točily se, předbíhaly se.

Filka konečně skočil do chatrče, zavřel dveře a řekl: „No tak!“ a poslouchal. Vánice šíleně řvala, ale skrz její řev Filka slyšel tenké, krátké hvízdání – jako když hvízdá ocas koně, když se jím rozzuřený kůň udeří do boků.

Sněhová bouře začala k večeru ustávat a teprve tehdy se Filkina babička mohla dostat od sousedovy chatrče ke své. A za soumraku se obloha zezelenala jako led, hvězdy zmrzly na nebi a vesnicí proběhl štiplavý mráz. Nikdo ho neviděl, ale všichni slyšeli vrzání jeho valenků na tvrdém sněhu, slyšeli, jak mráz zlomyslně mačká tlusté klády ve zdech a ty praskají a praskají.

Stařenka s pláčem řekla Filce, že studny už pravděpodobně zamrzly a že je čeká bezprostřední smrt. Nebyla voda, všem došla mouka a mlýn by nemohl fungovat, protože řeka zamrzla až na dno.

Filka se také rozplakal strachy, když myši začaly vybíhat ze sklepa a schovávat se pod kamny do slámy, kde ještě zbývalo trochu tepla. „No tak! Zatraceně!“ křičel na myši, ale myši stále lezly ze sklepa. Filka vylezl na kamna, přikryl se kožichem, celý se třásl a poslouchal babiččiny nářky.

– Před sto lety padl v našem kraji podobně tuhý mráz, – řekla babička. – Zamrzly studny, zabily ptáky, vysušily lesy a zahrady až do kořenů. Deset let poté nekvetly ani stromy, ani tráva. Semena v zemi uschla a zahynula. Naše země stála holá. Každé zvíře se jí vyhýbalo – bálo se pouště.

„Proč nastal ten mráz?“ zeptal se Filka.

– Ze zlomyslnosti lidí, – odpověděla stařena. – Procházel naší vesnicí starý voják, požádal v chatrči o chléb a majitel, rozzlobený muž, ospalý, křičící, vzal a dal mu jen jednu okoralou kůrku. A on mu ji nedal, ale hodil ji na podlahu a řekl: „Tady máš! Žvýkej!“ – „Nemůžu ten chléb z podlahy sebrat,“ řekl voják. „Mám místo nohy kus dřeva.“ – „A kam jsi dal nohu?“ zeptal se muž. „Přišel jsem o nohu v Balkánských horách v turecké bitvě,“ odpověděl voják. „O nic. Jestli máš velký hlad, tak si ji sebereš,“ zasmál se muž. „Tady pro tebe nejsou žádní komorníci.“ Voják zasténal, vynadal, sebral kůrku a viděl, že to není chléb, ale jen zelená plíseň. Jen jed! Pak voják vyšel na dvůr, zapískal – a najednou vypukla sněhová bouře, vánice, bouře se prohnala vesnicí, strhla střechy a pak udeřil silný mráz. A ten muž zemřel.

„Proč zemřel?“ zeptal se Filka chraplavě.

„Z chladného srdce,“ odpověděla stařena, odmlčela se a dodala: „Zdá se, že se dnes v Berežkách objevil zlý člověk, provinilec, a spáchal zlý skutek. Proto je tu mráz.“

– Co teď budeme dělat, babičko? – zeptal se Filka zpod svého ovčího kožichu. – Opravdu máme zemřít?

– Proč umírat? Musíme doufat.

– Že ten zlý člověk napraví svou darebáctví.

„Jak to můžu opravit?“ zeptal se Filka s pláčem.

– Pankrat, mlynář, o tom ví. Je to mazaný starý pán, učený. Měl byste se zeptat jeho. Ale opravdu můžete v takové zimě běžet do mlýna? Krvácení okamžitě přestane.

„Ať jde k čertu, Pankrate!“ řekl Filka a zmlkl.

V noci slezl z kamen. Babička spala, seděla na lavičce. Za okny byl vzduch modrý, hustý, děsivý.

Na jasné obloze nad topoly stál měsíc, ozdobený jako nevěsta růžovými korunami.

Filka si zapnul kožich, vyskočil na ulici a běžel k mlýnu. Sníh mu zpíval pod nohama, jako by veselá skupina pilníků řezala březový háj přes řeku. Zdálo se, jako by vzduch zmrzl a mezi zemí a měsícem byla jen prázdnota, hořící a tak jasná, že kdyby se smítko prachu zvedlo kilometr od země, bylo by viditelné a zářilo by a třpytilo se jako malá hvězda.

Černé vrby u hráze mlýna zešedly zimou. Jejich větve se třpytily jako sklo. Vzduch štípal Filkovi v hrudi. Už nemohl běžet, ale těžce kráčel a hrabal sníh valenkami.

Filka zaklepal na okno Pankratovy chatrče. Vzápětí ve stodole za chatrčí začal zraněný kůň ržát a dupat kopytem. Filka zalapal po dechu, strachy si dřepl a schoval se. Pankrat otevřel dveře, chytil Filku za obojek a vtáhl ho do chatrče.

„Sedni si ke kamnům,“ řekl. „Řekni mi to, než zmrzneš.“

Filka s pláčem vyprávěl Pankratovi, jak urazil zraněného koně a jak kvůli tomu na vesnici padl mráz.

„Jo,“ povzdechl si Pankrat, „máš se špatně! Ukazuje se, že kvůli tobě všichni zahynou. Proč jsi ublížil koni? Za co? Jsi nesmyslný občan!“

Filka si odfrkl a otřel si rukávem oči.

– Přestaňte plakat! – řekl Pankrat přísně. – Všichni jste mistři pláče. Když uděláte něco špatně, hned se rozpláčete. Ale já v tom nevidím smysl. Můj mlýn stojí, jako by ho navždy zatuhnul mráz, a není tam mouka ani voda, a co vymyslíme, to se neví.

„Co mám teď dělat, dědečku Pankrate?“ zeptal se Filka.

– Vymysli způsob, jak uniknout zimě. Pak nebudeš vinen před lidmi. A ani před zraněným koněm. Budeš čistý člověk, veselý. Všichni tě poplácají po rameni a odpustí ti. Rozumíš?

„Rozumím,“ odpověděl Filka tiše.

– Tak s něčím vymysli. Dám ti hodinu a čtvrt.

V Pankratově předsíni žila straka. Byla zima a nemohla spát, seděla na obojku a poslouchala. Pak odskočila bokem, rozhlížela se kolem, až k škvíre pod dveřmi. Vyskočila, skočila na zábradlí a letěla přímo na jih. Straka byla zkušená, stará a letěla schválně blízko země, protože ve vesnicích a lesích bylo teplo a straka se nebála mrazu. Nikdo ji neviděl, jen liška vystrčila čenich ze své nory v osikovém porostu, očichala, všimla si, že straka letí po obloze jako tmavý stín, vrhla se zpět do nory a dlouho tam seděla, škrábala se a přemýšlela: kam se straka v tak hroznou noc poděla?

A Filka v tuto chvíli seděl na lavičce, vrtěl se a přemýšlel.

– No, – řekl konečně Pankrat a dupl si z machorky, – tvůj čas vypršel. Řekni to! Žádná lhůta nebude.

– Já, dědeček Pankrat, – řekl Filka, – až se rozední, shromáždím děti z celé vesnice. Vezmeme páčidla, krumpáče, sekery a budeme sekat led u žlabu u mlýna, dokud se nedostaneme k vodě a ta nezačne téct na kolo. Až voda začne téct, spustíš mlýn! Dvacetkrát otoč kolo, rozehřeje se a začne mlít. To znamená, že bude mouka, voda a spása pro všechny.

„Podívej se na sebe, jak jsi rychlý!“ řekl mlynář. „Pod ledem je samozřejmě voda. Ale co budeš dělat, když bude led tak tlustý jako ty?“

– „Ale ať to jede!“ řekl Filka. „Prorazíme ten led, lidi!“

– Co když zmrzneš?

– A co když ti kluci nezaplatí za tvou hloupost zády? Pokud řeknou: „Ať se do čerta vezme! Je to tvoje chyba – ať si led usekne sám.“

– Budou souhlasit! Budu je prosit. Naši kluci jsou dobří.

– Tak seberte kluky. A já si promluvím s těmi staršími. Možná si starší nasadí rukavice a vezmou si páčidla.

Za mrazivých dnů vychází slunce karmínově červené, v hustém kouři. A to ráno takové slunce vyšlo nad Berežkami. Na řece bylo slyšet časté cvakání páčidel. Praskaly ohně. Děti i starci pracovali od úsvitu a sekali led u mlýna. A nikdo si v tom horku nevšiml, že odpoledne se obloha zakryla nízkými mraky a přes šedé vrby vál stálý, teplý vítr. A když si všimli, že se počasí změnilo, vrbové větve už rozmrzly a mokrý březový háj za řekou vesele a hlasitě šustil. Vzduch voněl jarem, hnojem.

Vítr vál od jihu. S každou hodinou se oteplovalo. Rampouchy padaly ze střech a s zvonivým zvukem se tříštily.

Vrány vylezly zpod okapů a znovu se osušily na trubkách, strkaly se a kvákaly.

Chyběla už jen stará straka. Dorazila večer, když se ledy díky teplu začaly usazovat, práce u mlýna šla rychle dál a objevila se první díra s tmavou vodou.

Chlapci si sundali treuky a zakřičeli „hurá“. Pankrat řekl, že nebýt teplého větru, možná by děti a staří lidé neštípali led. A straka seděla na vrbě nad hrází, štěbetala, vrtěla ocasem, klaněla se na všechny strany a něco vyprávěla, ale nikdo tomu nerozuměl kromě vran. A straka řekla, že odletěla k teplému moři, kde v horách spí letní vítr, probudila ji, povídala si s ní o tuhém mrazu a prosila ji, aby tento mráz zahnala, aby pomohla lidem.

Vítr jako by se neodvážil ji, straku, odmítnout a foukal, hnal se přes pole, pískal a smál se mrazu. A když se pozorně zaposloucháte, už slyšíte, jak teplá voda bublá a klokoce v roklích pod sněhem, omývá kořeny brusinek, láme led na řece.

Každý ví, že straka je nejmluvnější pták na světě, a proto jí vrány nevěřily – jen si mezi sebou krákaly: že, no, ta stará žena zase lže.

Dodnes nikdo neví, zda straka mluvila pravdu, nebo si to všechno vymyslela jen z chvástání. Jedna věc je známá, že k večeru led praskal, lámal se, děti a starci se tlačili – a voda hlučně proudila do mlýnského žlabu.

Staré kolo vrzalo – padaly z něj rampouchy – a pomalu se otáčelo. Mlýnské kameny začaly mlít, pak se kolo otáčelo rychleji a najednou se celý starý mlýn zatřásl, začal se třást a začal klepat, vrzat a mlít obilí.

Pankrat sypal obilí a horká mouka se sypala zpod mlýnského kamene do pytlů. Ženy do ní namáčely zmrzlé ruce a smály se.

Na všech dvorech se štípalo zvonivé březové dříví. Chatrče žhnuly od horkého ohně v kamnech. Ženy hnětly tuhé sladké těsto. A všechno, co bylo v chatrčích živé – děti, kočky, dokonce i myši – to vše se točilo kolem hospodyněk a hospodyně plácaly děti po zádech rukou bílou od mouky, aby nelezly do samotného těsta a nepřekážely jim.

V noci se vesnice naplnila takovou vůní teplého chleba s rudou kůrkou a spálenými listy zelí až na dno, že i lišky vylézaly ze svých děr, seděly ve sněhu, třásly se a tiše kňučely a snažily se přijít na to, jak lidem ukrást alespoň kousek tohoto úžasného chleba.

Druhý den ráno přišel Filka s chlapci do mlýna. Vítr hnal po modré obloze volné mraky a nedovolil jim ani na minutu popadnout dech, a proto se po zemi střídavě řítily studené stíny a horké sluneční skvrny.

Filka nesl bochník čerstvého chleba a velmi malý chlapec Nikolka držel dřevěnou slánku s velkou žlutou solí. Pankrat vyšel na práh a zeptal se:

– Co je to za jev? Nabízíš mi chléb a sůl? Za jaké zásluhy?

– Ne! – křičeli chlapci. – Dostaneš to obzvlášť ty. A tohle je pro zraněného koně. Od Filky. Chceme je usmířit.

„No,“ řekl Pankrat, „omluvu si nevyžádá jen člověk. Teď vám daruju koně.“

Pankrat otevřel vrata stodoly a vypustil koně ven. Kůň vyšel ven, natáhl hlavu, zařehtal – ucítil čerstvý chléb. Filka rozlomil bochník, osolil chléb ze solničky a podal ho koni. Ale kůň si chléb nevzal, začal rychle hýbat nohama a zacouval do stodoly. Bál se Filky. Pak se Filka před celou vesnicí hlasitě rozplakal.

Chlapci si začali šeptat a ztichli, Pankrat poplácal koně po krku a řekl:

– Neboj se, chlapče! Filka není zlý člověk. Proč ho urážíš? Vezmi si chléb a uzavřeme mír!

Kůň zavrtěl hlavou, zamyslel se, pak opatrně natáhl krk a konečně vzal chléb z Filkových rukou svými jemnými rty. Snědl jeden kousek, čichal k Filkovi a vzal si druhý kousek. Filka se skrz slzy usmíval a kůň chléb žvýkal a funěl. A když snědl všechen chléb, položil si hlavu na Filkovo rameno, povzdechl si a zavřel oči sytostí a rozkoší.

Všichni se usmívali a byli šťastní. Jen stará straka seděla na vrbě a rozzlobeně štěbetala: pravděpodobně se zase chlubila, že se jí samotné podařilo usmířit koně s Filkou. Ale nikdo ji neposlouchal ani jí nerozuměl a straka se čím dál víc zlobila a štěbetala jako kulomet.

Zjištěn blokovač reklam: Naše webové stránky jsou umožněny zobrazováním online reklam našim návštěvníkům. Zvažte prosím, zda nás podpoříte deaktivací blokování reklam na našem webu.

Stromy v zahradě

Zde diskutujeme agrotechnika okrasných a ovocných rostlin. Můžete si vytvořit vlastní vlákna nebo se připojit k probíhajícím konverzacím. Moderátor fóra – Moskvan Angela (kosch), zahrada v oblasti Kaluga.

kosch Zprávy: 8945 Registrovaný: 19. března 2013, 18:23 Kde: Moskva, zahrada v oblasti Kaluga, Obninsk

Stromy v zahradě

zpráva kosch » 19. května 2016, 10:29

Holky, jak se daří vašim stromům kromě ovocných? Můj mandžuský oříšek nějak zpomaluje, i když se zdá být živý. Byl jsem také navštívit můj oblíbený jilm Camperdowney na VDNKh, teď kvete.

Ale na zahradě můj jilm malolistý z nějakého důvodu zimuje, pokaždé namrznou konce každé větve. A vzhledem k tomu, že jeho porost je již malý, je jilm téměř na místě a stojí. Možná bychom ho měli schovat?

kosch

Helen Zprávy: 18861 Registrovaný: 16. listopadu 2015, 21:12 Kde: Vladimir region

Re: Stromy na zahradě

zpráva Helen » 19. května 2016, 10:49

Angelo, díky za téma! Stromy má každý rád, ale v sortimentu i pro velké plochy se ztrácejí. A pro ty nejmenší.
Tento jilm není třeba zakrývat. Nebude to velké. maximálně 1-1,5. Nebo máte ještě míň? Ale tohle je keř, nepůjde ho pěstovat ve standardní neroubované formě, kmeny jsou propletené, tvar je podsaditý, bonsajový. Všechny konce jsou zmrzlé, ale větve nějak nerostou nahoru, ale do stran. Snažím se obnažit dno, mělo by to být krásné.

Leno, pouze na křestní jméno

Helen

kosch Zprávy: 8945 Registrovaný: 19. března 2013, 18:23 Kde: Moskva, zahrada v oblasti Kaluga, Obninsk

Re: Stromy na zahradě

zpráva kosch » 19. května 2016, 10:52

Leno, já mám jilm malolistý teprve tři roky, stále má 40-50 cm. Metr mi docela staci, ale to se tim zamrzanim nijak nezvysuje.
A ukaž mi, jaké máš stromy. A také jilm! (Pořád se stydím ukázat svoje :)).

kosch

MartaJazz Zprávy: 3412 Registrovaný: 05. listopadu 2013, 23:04 Kde: Moskva, dača Domodědovo

Re: Stromy na zahradě

zpráva MartaJazz » 19. května 2016, 11:13

A kvete mi i jilm. Květy jsou v pohodě, ale listů ještě není dost
Nejlepší den je dnes.

MartaJazz

Irma Zprávy: 2341 Registrovaný: 24. října 2013 12:54 Kde: dacha Dmitrovský okres, Moskevská oblast.

Re: Stromy na zahradě

zpráva Irma » 19. května 2016, 11:39

Angelo, jaký krásný jilm! Dobrá práce za otevření tématu! Zdá se, že moje katalpa a fazole umřely. Škoda, že oba byli ze semene a zimovali 3 roky.

Irma

Barbara Zprávy: 9476 Registrovaný: 30. března 2013, 19:25

Re: Stromy na zahradě

zpráva Barbara » 19. května 2016, 12:35

Mám katalpu. Irmo, právě mi vyskočily ledviny. možná ten tvůj ještě žije? Moje magnólie kvetla pouze jedním květem, i když jich zasadilo mnoho, mnoho, byla naděje na extravaganci metr vysokého stromu. Číslo nevyšlo.

Martha, Angela. jaké květy mají jilmy? Jsem úplně temný, nikdy jsem to neviděl.

Varvara. Varya (lépe „vy“).

Barbara

Irma Zprávy: 2341 Registrovaný: 24. října 2013 12:54 Kde: dacha Dmitrovský okres, Moskevská oblast.

Re: Stromy na zahradě

zpráva Irma » 19. května 2016, 12:46

Barbara napsala: Mám katalpu. Irmo, právě mi vyskočily ledviny. možná ten tvůj ještě žije? Moje magnólie kvetla pouze jedním květem, i když jich zasadilo mnoho, mnoho, byla naděje na extravaganci metr vysokého stromu. Číslo nevyšlo.

Martha, Angela. jaké květy mají jilmy? Jsem úplně temný, nikdy jsem to neviděl.

Varya může být naživu. Zatím to nevypínám. Nechte ho sedět. Ale moje magnólie nenasazuje poupata. Mada stále. Ale doufám, že budu žít)). jaký je váš? Mám Kobus, četl jsem, že později začnou kvést Stellata. .

Irma

Barbara Zprávy: 9476 Registrovaný: 30. března 2013, 19:25

Re: Stromy na zahradě

zpráva Barbara » 19. května 2016, 12:54

Irmo, mám Magnolia x loebneri `Leonard Messel. Po celém keři bylo spousta pupenů. Ale.
Varvara. Varya (lépe „vy“).

Barbara

Maya Zprávy: 2421 Registrovaný: 16. prosince 2014, 22:09 Kde: Dacha v Moskevské oblasti, nedaleko Kubinky

Re: Stromy na zahradě

zpráva Maya » 19. května 2016, 13:16

kosch napsal: Holky, jak se daří vašim stromkům, kromě ovocných? Můj mandžuský oříšek nějak zpomaluje, i když se zdá být živý. Byl jsem také navštívit můj oblíbený jilm Camperdowney na VDNKh, teď kvete.

Ale na zahradě můj jilm malolistý z nějakého důvodu zimuje, pokaždé namrznou konce každé větve. A vzhledem k tomu, že jeho porost je již malý, je jilm téměř na místě a stojí. Možná bychom ho měli schovat?

Můj ‚Camperdownii‘ kvete a dělá mi radost, pah-pah a ten malý, co mám už dlouho, není malý, ale široký keř asi metr a půl, mrazy jsem nikdy nezakryl . Zase jsem to hodně prořídila a odřízla co uschlo Navíc na jedné větvi jsou na koncích uši, ale střed je suchý. Chce to bonsaje
Je pro něj téměř nemožné to udělat, zdá se, že vyrůstá z okraje skupiny, ale ztrácí se na pozadí jiných rostlin.
Toto je loňská fotka

a to je dnes, je jasné, že se ještě ztenčila, i když může stále růst, rozdíl je 10 dní od loňského data

Dokonce uvažuji o tom, že se s ním rozloučím v tom smyslu, že když na příští rok nic nezbude, tak ho smažu, má dobré místo, kandidáti budou

Jabloň Nedzvetského je rok od roku krásnější, jak přerůstá plot, také pah-pah-pah

ale Royalty umřel Earl Tento strom už byl v pořádku, asi 4 metry, snažil jsem se vytvořit málo rozložitou korunu Loni kvetl podezřele řídce a už v červnu mě bolelo všechno olistění k tomu.
Dlouho jsem ale nesmutnil, ale teď mám slunné místo, kam můžu ze stínu přesadit další trumf, jinak už je tam zle. Takže každý mrak má, jak se říká, stříbro
Katalpa je opožděná, její listy se ještě nevylíhly Koneckonců, je to jižan, zkontroloval jsem, zdá se být živý

Mayo, pokud je to pohodlné, pak je to pro tebe lepší!