Moucha tse-tse, klobásové stromy a afričtí trpaslíci (Oksana Zadumina) /

Chcete vědět, jak vypadá moucha tse-tse, kde rostou klobásové stromy a co mi řekl mluvčí Trpasličího krále?
Pak si příběh přečtěte dál.

Část čtvrtá.
Po brzkém probuzení a snídani se snažíme sehnat taxi na výlet k Murchison Falls. Tady to není problém, auto nacházíme rychle, ale problém je, že lodě k vodopádům jezdí až po obědě a předtím se tam nedá nic dělat. Musíme nakopnout kbelík.

Masindi samo o sobě není nijak zvlášť významné město, zvláště když jsme se na stezku dojmů vydali před úsvitem, ani tržní prodavači ještě nestihli vyložit své zboží. Čekáme na otevření obchodů a mezitím se lenošně touláme ulicemi. Oksana z Bamaka přemýšlí o koupi kalhot nebo alespoň pásku a já, když ne magnet, tak něco připomínajícího Ugandu (dopředu musím říct, že jsem stále nic nenašla).

S kalhotami to sice nejde rychle, ale pásek byl skvělý! A samozřejmě jsme se do sytosti najedli banánů a mučenky!
https://youtu.be/4m8dj4aVCPY
V Africe je snadné lenošit: fotíme podivné květiny, posloucháme ptačí zpěv, pozorujeme lidi, zkrátka čas letí.

Murchison Falls je v angličtině obecný název pro vodopády Kabarega a národní park nacházející se na rovníku. Pod dojmem Tatianiných příběhů hodláme v tomto ráji strávit celý den.

V 11 přijel taxík a vyrazili jsme. Cestou nám do auta vlétla otevřeným oknem moucha. Řidič z nějakého důvodu začal být okamžitě nervózní, škubal sebou jako blázen, snažil se ji zabít, a uklidnil se, až když se mu to podařilo. Nenávidí mouchy? Nebo má fobii?! Ukázalo se, že to byla moucha tse-tse! Ten, o kterém jsem slyšel, ale nikdy neviděl! Jeho kousnutí může způsobit trypanosomiázu, tzn. spavá nemoc

V rovníkové Africe je tohoto škůdce hodně a všude v parku jsou na něj rozmístěny speciální pasti. Moucha tse-tse se od běžné mouchy téměř neliší, takže jsme neměli čas pochopit, jaká „bestie“ je před námi, a ani jsme se nebáli. Napadá vše, co se hýbe, tedy nejen lidi a zvířata, ale i auta! Jen se zeber nedotýká. Proč? Někteří vědci se domnívají, že hmyz vnímá pohybující se zebru jako blikající černobílé pruhy.

Během čekání na loď si Oksana v obchodě se suvenýry koupí kalhoty a čepici, takže naše fotoreportérka může nyní bezpečně zhubnout – kalhoty už jí neuletí! Je skoro oběd a my jsme ještě neměli kafe! Bylo by hezké najít nějakou kavárnu, ale zdá se, že je zde vše zavřené.

Vezmeme naše zásoby. Ach, sotva nás nechají v klidu najíst! Paviáni! Jsou zde viditelné i neviditelné! Chovají se bezohledně a drze – skáčou, lezou na kapotu auta a chtějí nám vzít jídlo. Není třeba chodit do cirkusu! Ale Oksana dělá své nejlepší snímky se zvířaty! A jedeme na obrovský glóbus a fotíme na rovníku!

Po rychlém občerstvení jsme se vydali na malém motorovém člunu k vodopádům. Tentokrát se vůbec nebojím, pravděpodobně proto, že je to řeka (Viktoriin Nil je součástí Bílého Nilu), ne jezero, a jeho břehy jsou viditelné, nicméně i tady se něco děje. Nejdřív naši křehkou loď málem převrátil hroch, který se objevil odnikud, a pak jsme se ocitli v prudkém tropickém dešti. A i když nám průvodce včas sehnal pláštěnky, moc nám nepomohly.

Nevadí: když zmokneš, uschneš! Ale viděli jsme zvířata a ptáky v celé jejich nedotčené kráse. Po dešti vystoupili na břeh, jako by na chvíli zapomněli na své hádky: sloni a antilopy, krokodýli a buvoli, hroši a nosorožci spolu pokojně koexistovali. V tu chvíli mě napadlo, že takhle by naše planeta vypadala, kdyby na ní nebyl Člověk. Vyhubili jsme a nahnali zvířata do rezervací, narušili přirozenou rovnováhu a pak se divíme a ptáme se: proč nás příroda trestá?
https://youtu.be/qUqWXqvCUJo
Jak se blížím k vodopádům, něco cítím a ve vodě se objevuje stále více bílé a růžové pěny. První asociace je, že se mi zdá, že led někde taje, pak se naskytne myšlenka na obří výplach, ale ve skutečnosti je to vodopád, který šlehá pěnu a posílá ji na cestu po řece.

Samotné vodopády ohromují svou krásou, mohutností a také nebojácnými turisty, kteří stoupají do ústí Kabaregi, aby si pořídili nezapomenutelné fotografie. I my riskujeme, někdy chceme zachytit do objektivu bochníky klobásového stromu, ze kterých se opíjejí sloni, jindy se přibližujeme až k samotným tlamám krokodýlů.

Cestovní program je hodně nabitý, ale už se stmívá a je potřeba jít dál. Řidič nás veze do Hoimy, nechává nás v hotelu a zajišťuje mikrobus, který nás ráno vyzvedne přímo u hotelu.

Je tma, půl šesté, a my se znovu vydáváme na cestu. Míříme k Fort Portal – nedaleko od tohoto města žijí pygmejové. Pět hodin na cestě. Zpočátku se zdráháme brát si tohle smažené maso na dřevěných tyčkách, které prodávají na zastávkách místní podomní obchodníci, kupujeme jen osvědčené ořechy a kuličky slunečnicových semínek posypané sezamem. Ale po třech hodinách vůně čerstvě uvařeného jehněčího masa zahání veškerý strach a my zameteme všechno, co je v dohledu, celým srdcem. Hlad není teta. Navíc jsou to játra! Strašně lahodné!
https://youtu.be/kFyFpK5JxUs
Po příjezdu do města hned zamíříme do kavárny, abychom si zašli na záchod, umyli si ruce a vypili čaj a kávu, než se vydáme k pygmejům. Na Ugandě se mi líbí, že neexistuje koncept „šálek“ kávy nebo čaje: když je čaj, pak termoska, když je káva, pak celá vana! Mějte se krásně! „Africký tým“ je můj navždy!

Navíc znám ještě jedno slovo v místním dialektu, které mě nenechá hladovět: „samosa“, zvukem i vzhledem velmi podobná „samosě“ – masová a vegetariánská (plněná čočkou). Beru obojí, plus omeletu s rajčaty a avokádem. Je potřeba vyzkoušet všechno! Líbí se mi to, ale mé ženě se to moc nelíbí.

Pravidelný minibus do vesnice trpaslíků nás vyzvedává přímo z kavárny! Dnes je naše dopravní obslužnost taková, že lepší si absolutně nelze přát. Za haléře jezdíme jako v osobním autě. Barkeři pracují velmi jasně – vidí své klienty z dálky. Jsme potěšeni!

Cesta vede po serpentinové cestě průsmykem, horami a údolími – místy výjimečné krásy, chcete je dokonce ukrást, alespoň pro krajinu! Oksana nepřetržitě fotí a komentuje: “Je jasné, proč sem kolonialisté přišli a nikdy nechtěli odejít!”

Trpasličí osada není daleko od hlavní silnice, můžete jít pěšky, ale rozhodli jsme se, že je lepší se projít cestou zpět a teď tam rychle. Batohy klidně nechte v obchodě u silnice.

Smlouváme, bereme si motorkářské taxi a o pět minut později se ocitáme poblíž pygmejských chýší. Cestou se můj řidič ptá: “Ver a u from?” Říkám: „Rusko“. V odpovědi slyším heslo: “Vladimir Putin!” Páni! V ugandském vnitrozemí znají jméno ruského prezidenta!

Náš vzhled vyvolává v trpasličí osadě masivní rozruch – lidé se okamžitě oblékají, seberou vše, co se dá prodat a jdou k nám. Lidičky, je jich kolem třiceti, dospělých i dětí, o hlavu menší než my, i o dvě, vypadají jako cikáni nebo trampové. Vyčnívá mezi nimi chlap, asi třicetiletý – o něco vyšší než ostatní a oblečený tak nějak čistěji a civilizovaněji. Je jediný, kdo mluví anglicky. Informuje, ukazujíc na malého muže s hrdým držením těla, že se jedná o krále kmene a on sám je mluvčím, tzn. jeho pravá ruka. Oksana chce okamžitě zachytit tento obrázek – ženy chodící nahé do pasu, děti jako děti ulice, navíc všechny s nějakými řemesly v rukou a očima plnými naděje a očekávání.

Mluvčí naštvaně prohlašuje:
– Žádné fotografie, dokud se nedohodneme na ceně! Zaplacením 100 000 šilinků (2 tisíce rublů) můžete sledovat náš tanec, procházet se našimi domovy a fotografovat.

Musíme smlouvat! Říkám, že se jen vyfotíme a zaplatíme 50 tisíc. Reproduktor bere peníze a všichni ostatní přemýšlí, jak urvat něco jiného. Děti nás škádlí, prosí a opakují jedno anglické slovo „sweet-sweet-sweet“ a chtějí dostat sladkosti. Ženy – některé ukazují na mou kůži a žádají krém, jiné mě berou za ruku, ukazují mi na nehty, prosí o lak, žádají Oksanu o šátek, ano, vlastně o cokoli. Muži se snaží prodat svým manželům samosad a říkají mu marihuana.

Kupodivu se nám trpasličím „cikánům“ podařilo dát věci do pohybu! Manžel koupil trávu, Oksana hračku a já jsem jedné holčičce dala tisíc šilinků jako odměnu za její vytrvalost a umění. http://youtu.be/sJX49MX0tZI Neučili jsme je žít, jen jsme jim finančně pomáhali.

V 21. století už ugandští pygmejové nežijí v džungli, jejich osada na okraji vesnice připomíná osadu, což je asi ono. Vcházíme do domu řečníka – typického bezdomovce: kromě postele, provizorního dřevěného stolu a lavice – není nic, dokonce ani postel, jen matrace pokrytá špinavě bílým prádlem. Pravda, jeho dům zdobí výstřižek z francouzského časopisu, kde byla jeho matka vyfotografována na obálce, před dvaceti lety, kdy vypadala mnohem lépe a reportér, který sem přijel z Francie, si ji vybral jako modelku.

Jak tito lidé žijí? Cestovní ruch. Děti také sbírají suché dřevo a prodávají palivové dříví. Oksana celou cestu zpět plive, i to, že byla mezi trpaslíky, jí bylo odporné, až zvracela: „Hnusné! – vykřikne. – Existuje láska a existuje prostituce! Tohle je ta druhá!” Na to jí můj manžel se smíchem odpovídá: “No, objednala sis to a zaplatila si to sama!”

Vracíme se opět do Fort Portal, nasedáme do minibusu a jedeme směrem k rwandským hranicím. Dnes nemáme čas ji přejít, už se stmívá, ale zítra ráno by nám měla otevřít náruč třetí země!

Batohy dáváme do minibusu prozíravě za sebe a hlídáme si je, protože i přes bezpečnost nemůžete být nikde pacholci.

Náš spolucestující se ale zřejmě uvolnil – hodil tašku na kufr minibusu a pak ji nenašel. Myslel jsem, že když zjistil ztrátu, spěchal do boje s nakladačem, který doprovázel auto, ale ne! Sedí jako zasažený pták, mává rukama a smutně se plácá do kolen. V tu chvíli mě napadla myšlenka, že takoví poslušní Afričané byli viděni a odvedeni do otroctví, odvlečeni do Ameriky na plantáže, kde pracovali a nevzbouřili se. Jistě, stejně smutně, mávali rukama, zoufale tleskali koleny a tiše prožívali všechna svá neštěstí.

Řidič opět „naloží“ autobus do posledního místa, místo jedenácti už je v něm dvacet lidí a na policejní kontrole dává úplatek. Tak známé! Než dorazíme do cíle, vyzve nás k přestupu do jiného auta, kde bylo místo osmi pasažérů třináct! Ale to nás nepřekvapuje – lidé si rychle zvyknou na všechno. Navíc oni nepřišli k nám, ale my k nim. To znamená, že se musíte přizpůsobit místním zvyklostem. Slisují je jako okurky do sklenice a nás přepadne hysterický smích! Je to hormon štěstí způsobený přetížením?! Zajímavá reakce!

Všechno je v pořádku, ale Oksana nevydrží tempo, kterým se pohybujeme. Už souhlasí, že si vystačí se svačinou, protože šetříme čas, ale pauzy na kouření vynechávat nehodlá. Osmý den cesty můj jmenovec rozzlobeně vyhazuje: “Ne.. to je cesta pro mě!” – Chápu, že naše fotoreportérka je na limitu a slibuji jí odpočinek. A abych byl ještě přesvědčivější, ujišťuji vás, že jakmile projde polovina trasy, tedy pozítří, hned to půjde snáz!

Ve městě Mbarara se ubytováváme v prvním hotelu, na který narazíme – už nemáme sílu. Tohle je nesnesitelný závod! Můj manžel se zlobí, že kňučíme. Jak nemůžeš fňukat? Sloužil jsem si a v autobusech jsem si odbil zadek tak, že jsem seděl jen bokem. Dokonce jím ve stoje jako kůň. Bylo to, jako bych jel celý den na rámu kola!

Faktem je, že obydlené oblasti jsou plné zpomalovačů, projíždím jimi, minibus poskakuje a já trefil jedno místo! Zkuste sedět 18 hodin na lavičce a také skákat na každém nárazu. Včera jsem se smála, ale dnes, když můj manžel požadoval: “Už se posaďte!” – propukl v pláč. Potom, když jsem se uklidnil, vzpomněl jsem si na soudruha Saachova z „Kavkazského zajatce“ a řekl: „Děkuji, budu stát.

Nemůžeme se s Oksanou dočkat, až si umyjeme věci, smyjeme se od toho rudého prachu, kterým jsme pokrytí od hlavy až k patě, a z tuby mi vytekla zubní pasta a čisticí prostředek na obličej – batoh mám špinavý. Konečně si chci pořádně odpočinout a vyspat se! Kolik umíš řídit? V dnešní době se cítím „Ugandanizovaný“, tedy unavený z Ugandy.