Ukazuje se, že sterilizace opravdu kazí kočce povahu. A počínaje premedikací. )))): yutka_k — LJ

Přestávka. Spolužáci odběhli na oběd, učitel kontroluje nějaký test. V jednu chvíli zvedne zrak od papírů a zvědavě se na mě podívá. Telefonuji s Vjačeslavem Koptěvem.
— . bydlela v bytě se starou babičkou. Miniaturní velikost, obrovské břicho. O kočkách toho moc nevím, myslím, že je to pyometra nebo ascites.
Noc z pátku na sobotu. Učím se do tří ráno, pak můžu usnout. Nemůžu. Kočka, která u nás dočasně bydlí, křičí ze skříně. Serjoga se tiše, ale výslovně rozhořčuje. Pět ráno. Vzdávám se, přestávám se snažit usnout a jdu se s Karikem projít.
Po návratu snídám. Kočka mi leží na klíně a mírumilovně vrní (konečně ji pustili k lidem). Carey sedí vedle ní a hypnotizuje ji pohledem (už dostala výprask za to, že se snažila spolknout chutné kočičí kočičku), já pravidelně hrozivě vrčím „Fuj“ a „Ne“ a švihám ji po čenichu.
Umíraje touhou po spánku, jsem se konečně dostal s kočkou na mou oblíbenou veterinární kliniku ve Vachnilu. Tam nám oběma poskytli veterinární ošetření: nalili mi kávu a po vyšetření kočky ji poslali na ultrazvuk břišní dutiny.
Žádný ascites. Hurá. Přežijeme ))
Žádné těhotenství, žádná pyometra. Usmívám se, doktoři jsou taky spokojení.
Ale kočka, roztažená na zádech, s nějakou ultrazvukovou věcí vlečenou po břiše, není spokojená. Rozhořčeně pohybuje vousy a tiskne uši, ale prozatím to vydrží.
Kastrace? Ano! Kočka dostane premedikaci a prozatím je poslána zpět do přepravky.
Zatímco jsme si s Vjačeslavem vyprávěli nejnovější zprávy, kocour se na nás ostražitě díval a přemýšlel. Lidé jsou ti, co nosí jídlo a domácí mazlíčky, ti jsou v bezpečí a vydělávají. Ale dnes se svět zbláznil, lidé mě chytají, odnášejí mě do různých místností, ohmatávají mě a vyšetřují mě, a když to vydržím, píchnou mi bolestivou injekci. Přišel Armagedon, musím si zachránit život!
A když jsem tašku otevřel, místo roztomilé, tiché kočky vystrčilo hlavu rozzlobené divoké zvíře a vztekle zasyčelo.
– A teď ticho, ticho, hhhh. – Natáhl jsem ruku.
– Páni! – zakřičela kočka, praštila mě tlapkou a znovu zasyčela.
„Divoká bestie,“ zamumlal jsem a natáhl si kožené rukavice, které mi dala starostlivá Galina Faatovna (praktická lékařka).
„Přitiskněte ji k podlaze, k podlaze!“ přikázala Galina Faatovna, vyzbrojená injekční stříkačkou s anestezií.
Kočka, chycená za obojek, zoufale trhala drápy rukavice a křičela tak hlasitě, že to bylo slyšet snad ve všech patrech veterinárního ústavu. Podařilo se mi ji přišpendlit k podlaze. Je tu injekce!
Zjištění, že jí zase něco píchli, kočce naprosto vyrazilo hlavu. Zkroutila se a zakousla se do rukavice zuby (jaké štěstí, že jsem měla ruce chráněné rukavicemi! Protože by je roztrhala na kusy). Hrozilo malé riziko, že se kočce uvolní, ale podařilo se mi ji chytit a hodit do přepravky, kterou tam doktor promyšleně umístil.
Uf. S Galinou Faatovnou jsme se pomalu probíraly. Popadla jsem dech, stáhla jsem si rukavice a Galina Faatovna okamžitě šla pro jód (mají tam speciální lahvičku pro majitele tvrdohlavých zvířat): kočka se dokázala kousnout, až krvácela, plus pár malých škrábanců – celkově jsem to zvládla velmi snadno.
„Mau!“ zavrčela kočka výhružně a zpoza mříží se na nás bokem podívala.
„Divoký tvor z divokého lesa,“ řekl jsem. „Měj na paměti, že ti teď bude špatně, ale nebudu ti dávat podložní mísu pod obličej. Nosič umyju později.“
„Mau,“ souhlasila kočka. Už usínala.

Kočka dorazila domů a vypadala naprosto rozkošně: tvrdě spala. Udělala jsem jí pohodlí ve skříni, zabalila ji do deky, dala pod ni vyhřívací podložku (zvířata v narkóze mají pomalejší krevní oběh, může zmrznout) a následovala její příklad: šla spát.
Večer se kočka začala probouzet. Stále ležela bez hnutí, ale už zřetelně syčela při pokusu o její pohlazení. Trochu jsem ji zamíchala, dala jí vodu ze stříkačky (kočka je chytrá holčička, ochotně vodu olizovala a polykala), vyměnila vyhřívací podložku a uspala ji. Jak ji, tak i sebe.
Ráno už kočku nenašli pod dekou, ale v záchodové mističce.

Je pořád v narkóze, má halucinace, místo nás vidí děsivé příšery a navíc bolí ten steh. Proto syčí a kouše, když se ji snažíte pohladit.

Poté, co jsem si dočasně sundala korunku aktivistky za práva zvířat, jsem se obrátila na naše fórum NGS s trapnou otázkou: je to vůbec normální?
Řekli mi, že je to normální. Trápí ji bolesti, je vyděšená, trpí abstinenčními příznaky po anestezii a celkově je ve stresu. A pokud je ve stresu kočka, budou ve stresu i všichni kolem ní. To je vše.

Když jsem se Serjoga díval, jak jí dávám vodu ze stříkačky (s omotaným šátkem kolem ruky a nasazenou silnou rukavicí), všiml si, že naši kočku vyměnili. Jak se vypráví ten slavný mýtus? Zvířata se po sterilizaci stávají naštvanými a agresivními.
„Aha,“ souhlasil jsem. „A začínáme s premedikací.“

Těšíme se, až pryč s větrem Kočičí střecha se vrátí na své místo a z bojovného zvířete se zase promění v laskavého vrnícího tvorečka. Říká se, že za pár dní (až se stehy zahojí a přestanou bolet a anestezie konečně odezní).