Vzbuzují králíci chtíč? Příběh stvoření králíka | Próza života |

– Králík není jen maso, ale i cenná kožešina. Ušiju si z nich kožešinové kalhotky.
– Co to děláš, ty parchante?! Králíci nejsou jen cenná kožešina, jsou také vzdálenými příbuznými nás, Habbitů.
„Dvě rozbité věže“ (Goblin)

Mladá americká filmová hvězda kubánského původu Eva Mendes v jednom ze svých upřímných rozhovorů řekla: „Také mě vzrušují muži v králičích oblecích. “ A samotní králíci, ti ozdobní? Mám k nim složité pocity, ale můžu s jistotou říct, že to není chtíč.

Jednoho rána přítelkyně mého syna Kirilla otevřela oči a uviděla ho tam stát, usmívat se a podávat mu krabičku s pestrobarevnou stuhou. Usmála se na něj a rozhodla se zeptat, jestli si Kirill pamatuje, jaký druh dortu má ona, Aňa, ráda.

Ale ještě než Aňa opatrně rozvázala mašli, uvědomila si, že s koláčky něco není v pořádku. Definitivně se o tom přesvědčila, když jí na hrudi vyskočila malá, chundelatá šedá boule. „Kotě!“ problesklo jí hlavou. Ale při bližším zkoumání se ukázalo, že kotě je králík. Kirill byl vždycky originální ve výběru překvapení, zvláště po hádkách, byl to on, kdo se tak sladce omlouval.

Králík s nimi žil čtyři měsíce, rostl a zlepšoval se jim přímo před očima. Aňa a Kirill, aniž by se příliš obtěžovali, koupili králíkovi velkou klec, naplnili ji dřevěnými hoblinami, senem a krmivem speciálně zakoupeným v obchodě se zvířaty. Králík pil vodu ze speciální napáječky, přivázané ke kleci jako kapátko. V divočině měl jen zřídka možnost dovádět: hlídači odcházeli ráno a vraceli se pozdě večer.

Pokud měli náladu, králíka pustili ven, aby se prošel po bytě, ale nikdo ho nenaučil slušnému chování. Jinak by věděl, že by se měl vyčůrat ne v kuchyni, ale do speciálního tácku, který si králík spletl s rohovou pohovkou, a že také není dobré rozhazovat hrášek po celém bytě.

Navíc se neustále snažil vyskočit na vysokou barovou stoličku a skočit na stůl, kde stály talíře s lahodně vonícím jídlem. Párkrát ho docela zdvořile odehnali, ale lekce mu k ničemu nepomohla a králík se naučil létat k podlaze jako cvičený pilot. Instinkt se však ukázal být silnější než výčitky svědomí a tvrdohlavě se snažil uchopit kousek z pánova stolu, tedy z barového pultu, kde si domácí nejraději dávali svačinu.

I na chodbě rád okusoval boty svého majitele. Bylo jich tam hodně, nejméně šest párů, ale králíkovi se líbily právě tyto, šedé, barvy jeho kožešinového lemování. Soudě podle gesta, kterým Kirill zatáhl králíka za uši a hodil ho do klece, se mu líbily i jeho šedé boty, zejména jejich ohlodané prsty. Od té doby trávil králík mnohem více času ve svém nemilovaném domově, než aby se volně procházel po bytě.

Ale teď se Kirill osvobodil od záležitostí, které vždy vyžadují jeho bedlivou pozornost, a společně s Anyou se vydává na výlet. Na celé dva týdny.

Moc se mě neptali. Jednou večer mi zavolal syn a řekl, že se staví, a jen na deset minut. Vždycky to přišlo zničehonic a já začala přemýšlet, čím mladé nakrmit, protože počet řízků byl pro mého manžela vypočítán na dva dny. Bude muset večer držet hladovku, pomyslela jsem si zlomyslně a loupala brambory. Zlomyslně proto, že den předtím jsme se nějak pohádali, po čemž bylo možné si vybrat jednu z možností:

a) předstírat, že je všechno v pořádku;
b) rozčílit se a nekrmit.

Než Kirill zavolal, klonil jsem se k možnosti „a“, ale pak jsem se, chtě nechtě, musel přesunout k „b“.

Nejprve do bytu vešel Kirill, nesl v rukou něco obrovského a za ním Aňa s provinile se usmívajícím úsměvem.

„Náš králík s tebou bude bydlet dva týdny,“ prohlásil syn kategoricky. „A co máš k jídlu ve vlaku?“

Nemohla jsem uvěřit vlastním uším: Řekli mi, že u mě doma bude celé dva týdny bydlet KRÁLÍK! S manželem jsme s pořízením nějakého domácího mazlíčka nepočítali, zaprvé proto, že jsme hodně cestovali, a zadruhé – čti „zaprvé“. Navíc jsme ho vlastně ani nechtěli.

V tu chvíli zazvonil zvonek a do bytu vešel manžel. Viděl závěrečnou scénu z filmu „Revizor“ a málem upustil sáček se svým oblíbeným horkým lavašem. Králík, na kterého se všichni několik minut zamyšleně dívali a prožívali různé pocity, je také prožíval. Hlavní byl stres.

Dvěma skoky proběhl za pohovku a po celé své dráze zanechával stopy. Aňa mu rychle podala několik balíčků:

– Tohle je seno, krmivo a voda. Ukážu ti, jak to pověsit.

„Mami, vaříš nám do vlaku, nebo co?“ zeptal se netrpělivě Kirill.

Spěchala jsem do kuchyně pro kotlety, můj manžel v otupělosti mi pokorně podal lavash.

„Tak vyrážíme,“ řekl syn šťastně, popadl Anyu za ruku a vytáhl ji z bytu. „Rychle, než se stihnou vzpamatovat. A máme zpoždění na vlak.“

„Jak se jmenuje?“ křičel jsem za ním.

„Jen králík!“ křičela Aňa z dolního schodu.

Králík prostě prožíval kulturní šok. Neznámé místo, pachy, lidé stojící jako sochy a nevědí, co si s ním, s králíkem, počít.

Byl jsem první, kdo se vzpamatoval.

– Králík by měl sedět v. uf, kleci. Chyťte ho.

Manžel se o to pokusil, ale zvíře se nenechalo zvednout a po každém pokusu o uchopení zanechávalo kaskádu lepkavého černého hrášku. Já, která jsem chápala, že si to budu muset uklidit sama, jsem si rezolutně nasadila gumové rukavice a zahnala králíka do kouta. To bylo vše. O dvě minuty později už seděl v kleci a s žalostným pohledem se díval na svět a já si škrábance na rukou roztírala zářivě zelenou. Bylo už devět večer.

„Nevečeříme,“ řekla jsem manželovi. „Ráno tam taky dáš jídlo a naleješ vodu do lahve. Vstávám později, mám ještě půl dne na to, abych se s ním mohla trápit. Vygooglím si, jak na to.“

Google uvedl, že králíkova nálada se vyjadřuje podle jeho uší. Pokud jsou přitisknuté k hlavě a trochu vyčnívají dopředu, je vše v pořádku a králík nemá žádné problémy. Pokud jedno ucho trčí nahoru a druhé visí dolů, znamená to, že se králík ještě nerozhodl, zda má problémy, či nikoli. Pokud uši trčí přímo nahoru, králíka evidentně něco trápí a je třeba odstranit generátor konfliktu. Pokud králík leží pohodlně na boku s nataženými všemi tlapkami, znamená to, že se skvěle baví. A pokud se otočí na záda a zvedne tlapky ke stropu, je naprosto v extázi.

V následujících dnech jsme mnohokrát viděli prostou rozkoš a natáčeli ji na mobily, ale Krol nedokázal dosáhnout úplné rozkoše – tloustl před našima očima a když se pokusil převrátit na záda, jeho těžiště mu to nedovolilo.

Ale to všechno bylo později. A ten první večer jsem se posadil blízko klece a zavolal králíka, aby si dal k večeři seno a napil se vody – měl mít na den celou lahev. Ještě se ale nevzpamatoval ze stresu a stál nehybně v rohu klece.

Nečekaně pro sebe jsem řekl:

– Co je to za jméno – jen Králík? Musíme přejmenovat Krola. Anglicky je to králík, ale to „t“ na konci se těžko vyslovuje. Říkejme mu Rabby.