Je možné chovat psa v domě?

Slyšel jsem mnoho protichůdných odpovědí na otázku, zda je možné chovat psa v domě? Někteří kněží ani nechtějí žehnat bytu, kde jsou psi. I když jsem viděl film o našem patriarchovi, kde se říkalo, že má mnoho psů. Prosím o vysvětlení.

Odpověď z internetu: Každý pravoslavný křesťan ví o existenci naší církve Posvátná tradice. Církevní tradice v ní také zaujímá své právoplatné místo. Bohužel se však téměř každý z nás musel vypořádat s takzvanou „téměř církevní“ tradicí, která s pravoslavnou církví nemá absolutně nic společného, ale přesto žije v její blízkosti. Bohužel ne všichni věřící mají dostatek znalostí k tomu, aby rozlišili pravé církevní učení od pseudocírkevního, a místo aby to druhé rozhodně odmítli, nevědomky se stávají jeho šiřiteli.

Mezi takové „téměř církevní“ tradice patří názor, že je nepřijatelné, aby se psi nacházeli v bytech a jiných prostorách, kde se nacházejí ikony a jiné posvátné předměty. Říká se, že je prý nemožné posvětit ty byty, kde psi žijí, a pokud pes vstoupí do posvěcené místnosti, musí být znovu posvěcen. Vyvstává velmi rozumná otázka: čím se pes provinil a jak může zasahovat do Boží milosti? Obvyklá odpověď zní, že jelikož je v Písmu svatém Starého zákona pes nazýván nečistým zvířetem, pak svou přítomností znesvěcuje posvátný předmět.

Pokud lidem, kteří zastávají tento názor, nestačí slova Páně pronesená apoštolu Petrovi, totiž: „Co Bůh očistil, ty nepovažuj za poškvrněné“ (Skutky 10-9), dekret apoštolského koncilu, který zrušil nutnost dodržování starozákonního zákona pro křesťany (Skutky 15-15), a další důkazy Nového zákona, pak pro ně nebude nadbytečné vědět, co svatí Otcové říkají o důvodu rozdělení zvířat ve Starém zákoně na čistá a nečistá, a také v čem přesně tato nečistota spočívá. Velký byzantský teolog 24. století, svatý Fótius, patriarcha Konstantinopole (připomínán 29. února starého stylu), o tom píše: „Mnoho věcí je od přírody velmi dobrých, ale pro ty, kdo je používají, se stávají velkým zlem, ne pro svou vlastní povahu, ale pro zkaženost těch, kdo je používají… Čistí se začali oddělovat od nečistých ne od počátku vesmíru, ale toto vyznamenání získali kvůli určitým okolnostem. Neboť Egypťané, kterým sloužil kmen Izraele, prokazovali božské pocty mnoha zvířatům a špatně je používali, což byla velmi dobrá, Mojžíš, aby izraelský lid nebyl sveden k tomuto ohavnému používání a nepřipisoval božské uctívání iracionálním, je v zákonodárství právem nazval nečistými – ne proto, že by jim nečistota byla vrozená od stvoření, v žádném případě, nebo proto, že nečistota byla v jejich povaze, ale proto, že je egyptský kmen používal ne čistě, ale velmi ohavně a bezbožně. A pokud Mojžíš některou z věcí zbožštěných Egypťany zařadil do řádu čistých, jako například býka…“ a kozla, pak neudělal nic, co by bylo v rozporu s tímto uvažováním nebo s jeho vlastními záměry. Tím, že některé z věcí, které zbožšťovali, nazval ohavností a jiné zasvětil porážce, krveprolití a vraždě, ochránil Izraelity před službou jim a před škodou, která z toho vyplývala – neboť ani ohavnost, ani poražení a podrobení porážce nemohli být považováni za boha těmi, kdo s ním takto zacházeli.

Boží vůle tedy stvořila všechna stvoření velmi dobrá a přirozenost všech je nejlepší. Avšak nerozumné a nezákonné užívání lidí, které poskvrnilo mnoho z toho, co bylo stvořeno, způsobilo, že některé byly považovány a nazývány nečistými, a některé, ačkoli se vyhnuly označení nečisté, daly Božímu věštci příležitost, aby poskytl jiný způsob, jak zastavit jejich poskvrnění, aby tak či onak odstranil polyteismus z myšlení Izraelitů a dosáhl bezchybnosti. Neboť jak označení nečisté, tak i užívání, které dává obětní [maso] břichu, nám nedovoluje myslet si o nich nebo si je dokonce jen představovat.

Pokud se ale někdo zeptá: „Proč je tedy Noemovi v Písmu přikázáno, aby před vydáním Mojžíšova zákona oddělil čisté od nečistých a uvedl je do archy (srov. Gn 7)?“ Ať ví, že v tom není žádný rozpor. Neboť… pokud zvířata nejsou pojmenovávána podle znamení, podle kterých byla tehdy poznána, ale podle těch, která se stala známou později, pak nic nevyvrací výše uvedené uvažování. Knihu Genesis totiž nenapsal Noe, který žil před zákonem, ale Mojžíš, který stanovil zákon týkající se čistého a nečistého. Pokud bylo Noemovi předpovězeno to, co bylo následně zahrnuto do zákona, nelze očekávat nic překvapivého, protože ještě předtím, než došlo k všeobecnému zhroucení, on, když se o tom dozvěděl, nepochyboval. Jak tedy, když slyšel o rozdílu mezi čistým a nečistým, přišel na to, jak je rozdělit? „Ten, kdo se dozvěděl o všeobecném zhroucení dříve, než k němu došlo, a přijal od Boha milost, aby zachoval zárodek lidského rodu, nijak neopomněl přijmout shůry uznání čistého a nečistého, ačkoli používání těchto jmen ještě nebylo zvykem“ (Sv. Fótius. Amfilochius. Alfa a Omega, č. 2 (3), 14, s. 1997-81).

Názor Svatého otce na problém nečistých zvířat je tedy zcela zřejmý: nejde o povahu tvora, od přírody, od přírody jsou všechna zvířata velmi dobrá. Mojžíš označil některá zvířata za nečistá a snažil se tak ochránit svůj lid před jejich uctíváním. V naší době (a již za pozemského života Krista) taková hrozba neexistuje. Proto „diskriminace“ psů pravoslavnými křesťany nemá žádný základ. Je třeba říci, že kanonická pravidla ruské církve obsahují nařízení zakazující vnášení psů do chrámu, protože přítomnost psa v něm je nevhodná kvůli jeho inherentním vlastnostem (pach, neklidné chování, porušování úctyhodného řádu a ticha chrámu atd.). Tento zákaz se však vztahuje pouze na chrám a není motivován tím, že pes znesvěcuje svatyni a brání Boží milosti, aby v chrámu byla. Přítomnost psa v domě nemůže v žádném případě zasahovat do milosti. Není to pes, kdo od nás tuto milost odhání, ale náš hříšný život, od kterého se je mnohem těžší osvobodit než od psa. Přítomnost psa v bytě tedy nepředstavuje žádnou překážku pro jeho posvěcení, ačkoli z hlediska zdravého rozumu není chov psa v bytě vždy oprávněný. To je však již otázka účelnosti, a v žádném případě ne církevní disciplíny. A obracejme se častěji k patristickému dědictví, k tomuto skutečně nevyčerpatelnému pokladu duchovní moudrosti, protože pouze tam budeme schopni najít správnou odpověď na určité otázky, které nám život klade. Zdroj – http://pravbeseda.org/library/books/moiseev1.html Kněz Dmitrij Moisejev

odpověď: Článek kněze Dmitrije Mojsejeva, již citovaný výše jako reakce, bohužel obsahuje mnoho emocí („čím je pes vinen a jak může zasahovat do Boží milosti?“), apeluje na liberální koncepty („diskriminace“ psů pravoslavnými křesťany nemá žádný základ“) a volnou interpretaci církevní charty („existuje nařízení zakazující vnášet psy do chrámu, protože přítomnost psa v něm není vhodná kvůli jeho inherentním vlastnostem (pach, neklidné chování, narušování úctyhodného řádu a ticha chrámu atd.). Tento zákaz se však týká pouze chrámu a není motivován tím, že pes znesvěcuje svatyni a brání Boží milosti, aby byla v chrámu přítomna“). „Obracejme se častěji k patristickému dědictví, k tomuto skutečně nevyčerpatelnému pokladu duchovní moudrosti, protože jen tam můžeme najít správnou odpověď na určité otázky, které nám život klade,“ nabádá kněz.

Církevní pravidla ve skutečnosti rozlišují mezi různými zvířaty. Pokud pes vběhne do kostela, musí být posvěcen – je to opravdu kvůli zápachu? Pokud kočka rodí v kostele, jsou předepsány určité úkony, ale pokud rodí pes, tak úplně jiné, závažnější. Pokud jde o tradice na každodenní úrovni, pravoslavní křesťané nikdy nechovali psy v domě – pouze na dvoře, a teprve později tzv. osvícená šlechta přijala západní zvyky chovat ozdobné psy téměř v postelích. V klášterech se kočky mohly chovat v celách, ale nikdy ne psi, pouze na nádvořích (je to opravdu kvůli pověře všech mnichů?). Film o patriarchovi – viděl jsem ho – také ukazuje psy, kteří nežijí v jeho komnatách, ale pobíhají po dvoře. A co s tím má společného diskriminace? Každý tvor má své místo pod sluncem.

Navíc: v posledních několika letech jsem dvakrát narazil na články v tisku o tom, jak v Itálii v katolickém kostele je U OLTÁŘE speciální zábrana, kde si ti, kdo se přijdou pomodlit, mohou uvázat své čtyřnohé mazlíčky, aby se na ulici nenudili; a nedávno někdo vyhrál soudní spor s knězem (katolickým, který farníkovi zakázal účastnit se mše se psem). Vím o případu v Kyjevě, kdy byl jeden kněz vážně požádán, aby dal psovi přijímání! Když si uvědomil, že je prostě zbytečné navrhovatelce cokoli vysvětlovat, něco vymyslel a řekl, že se, no, nezpovídala, a proto je to nemožné.
Nezaměňujme křesťanskou lásku a osvobození od starozákonních zákazů s ignorováním církevních pravidel a disciplíny! „Ať se vám všechno děje podle řádu,“ jak řekl apoštol Pavel v Novém zákoně! A.V., čtenář žalmů

odpověď: Dovolte mi, abych učinil malý dodatek ke slovům čtenáře žalmů A. V. V „Úplném slovníku církevněslovanského jazyka“ od arcikněze G. Djačenka v článku, pokud si dobře pamatuji, „Srpnová voda“ zmiňuje vysvěcení kostela, pokud do něj vběhl pes. V jedné z knih blízkých dvoře svatého mučedníka Mikuláše II. se píše, že car miloval psy, ale zakázal jim vstup do paláce. S úctou, Sergej.

Odpověď od I. T. Lapkina:

Takhle se respondenti vzájemně doplňují, stejně jako v dětském příběhu, bezzubí předškoláci si povídá na dvoře, diskutují o vánočním stromečku, který si přinesli domů, chválí ho. hrbolyJeden říká, že fyfki voní v místnosti hezky a další šišlání opravuje: ne fyfki, hí hí híA třetí dítě se soplým nosem se jim směje a upřímně píská: musíme mluvit prsa vůně. Takže i zde jeden opravuje druhého a všichni se řídí Božím názorem, a Boží názor, Boží myšlenky nejsou vůbec potřeba.

Přečtěte si více

Výsadba semen pro sazenice

Musel jsem věnovat několik stránek této knihy, abych ukázal stav pravoslavných duší s využitím těchto odpovědí z internetu. Všechno se točí jen kolem legend, kolem výpovědí lidí. A dokonce existují názory, které jsou plně potvrzeny Biblí, ale na Bibli se nijak neodvolávají a ani se na ni nikde odkazovat nechtějí. Kněží nejenže pěstují mezi pravoslavnými nechuť k Božímu slovu, ale také opovrhují přímými slovy živého Boha. To je lstivé zbožštění lidského myšlení v rozporu s Božím myšlením, které je uvedeno pouze v Bibli a nikde jinde.

Izajáš 55:8-9 – “Mé myšlenky nejsou vaše myšlenky a vaše cesty nejsou mé cesty, praví Hospodin. Neboť jako jsou nebesa vyšší než země, tak jsou mé cesty vyšší než vaše cesty a mé myšlenky než vaše myšlenky.“.

Matouš 15:27 – “Řekla: „Ano, Pane! Vždyť i psi jedí drobty, které padají ze stolu jejich pánů.““.

Pokud by stoly byly uprostřed dvora, pak pryč s myšlenkami na psy v místnosti. Ale pokud by stoly byly v místnosti, pak by i pes vlezl pod stůl. Proč neodpovědět, že slovo Boží nikde nerozlišuje mezi kočkou a psem, ale oba jsou považováni za nečisté? A to se týkalo pouze Starého zákona, a pak dotýkání se jejich mrtvých těl a zákazu jejich konzumace, ale nebýt v chrámu ani v domě.

Lev.5:2,4,8 – “Z těch, kteří přežvykují a mají rozdělené kopyto, jíst nebudete jen tyto: velblouda, protože přežvykuje, ale nemá rozdělené kopyto, je pro vás nečistý. еDotkne-li se něčeho nečistého, nebo zdechliny nečistého zvířete, nebo zdechliny nečistého zvířete, nebo zdechliny nečistého plaza, aniž by o tom věděl, je nečistý a provinil se. Nebudete jíst jejich maso ani se nedotknete jejich zdechlin, jsou pro vás nečisté.“.

Pokud jsou psi a štěňata v Bibli zmíněni vícekrát, pak jsou kočky zmíněny pouze jednou a jejich umístění je v chrámu. Pokud to přeneseme do chrámu, pak je jeho místo v chrámu, ale to nectí ikony.

Jer 1:21 – “Na jejich těle (idoly) a netopýři, vlaštovky a další ptáci jim létají na hlavy a kočky po nich také lezou“.

Pokud živý anděl neodehnal psa, pak jeho ikonu nelze poskvrnit přítomností stráže.

Tov. 5:17 – “A kéž tě doprovází Jeho anděl! – A oba se vydali na cestu a mladíkův pes s nimi.“.

Člověk se nepřirovnává ke kočce, ale i kněz se přirovnává ke psovi, i když se zlým psem, který nedokáže odhánět cizí lidi a žije jen v tuku, spí na jídle zadarmo, protože nekáže, ale jen mává kadidelnicí, stejně jako pes mává ocasem.